Domácí porody, nápadně zajímavé téma

      Domácí porody jsou tématem, které se ke mně opakovaně hlásí. Ve zdravotnictví je mnoho výbušných témat, sám nechápu, proč se mě tak drží zrovna téma domácích porodů. Faktem je, že jsem na téma domácích porodů už jeden článek napsal, někdy v březnu letošního roku. Tehdy, podobně jako dnes, byl podnětem soudní proces s porodní asistentkou, paní Königsmarkovou.

          Popravdě řečeno nevím, proč se toto téma nazývá domácí porody. Shrnuto, jedná se o právo rodit doma. Ale snad ani nejde o to, kde rodit, protože rodit se dá opravdu (snad) všude. Zajímavé např. je, že nikdo nebojuje například o právo rodit v lese, nebo ve stanu na dovolené, případně na opuštěném ostrově.  Takže právo rodit doma nebo kdekoliv jinde neubírám nikomu. Každý nechť si rodí, kde chce.

          Ovšemže o právo vybrat si místo porodu vůbec nejde. To je z předchozích řádků asi patrné. Podle mého názoru je zde klíčová jiná otázka, o které jsem také psal už v předchozím článku, který se domácími porody také zabýval. Je to téma odpovědnosti, které v nynějších souvislostech však vyniká výrazně ostřeji. Pozoruji, že v bioetice mívají některá témata jakýsi náboj poukazovat na jiná silná témata, která jsou v nich skryta. Tak například v problematice dříve projevených přání pacientů nejde ani tak o autonomii pacienta, jako o vztah mezi lékařem a pacientem. Podobně v otázce domácích porodů nejde ani tak o právo vybrat si, kde budu rodit, ale o to, kdo má v tomto rozhodnutí jakou odpovědnost. Zajímavě se zde totiž vyjevuje téma odpovědnosti nejenom lékaře za výsledek jeho rozhodování, ale tato otázka se klade pacientu samému.

          U domácích porodů se otázka po odpovědnosti za rozhodnutí pacienta objevila proto, že zde ono rozhodnutí matky rodit doma dopadá především na dítě. To je nejvíce v sázce. Je zajímavé, že se příliš neřeší to, že je v sázce také zdravotní stav matky. Jako by se mělo za to, že za svůj zdravotní stav je zodpovědný každý především sám sobě a když si tedy zdraví někdo pokazí, nikomu jinému do toho moc není.

          Co se týče odpovědnosti za dítě, bylo toho napsáno již mnoho. Klíčový je fakt, že tím nejslabším aktérem v problematice domácích porodů je právě dítě. Jsme společností, která odvozuje svoji vyspělost od toho, že chce nejvíce chránit ty nejslabší. Proto je kolem domácích porodů takový poprask. Rozhodnutí matky rodit doma (nebo kdekoliv jinde) s sebou nese pochopitelně odpovědnost a tuto odpovědnost lze snadněji spojovat s případným postižením dítěte.

          Co však v případě, že by matka rodila doma, dítě by bylo v pořádku, matku by ovšem zasáhly opravdu vážné komplikace. Byla by odvezena do nemocnice, kde by o ni pečovali lékaři. Ti by pečovali, seč mohli, nicméně výsledky pobytu v nemocnici by neodpovídaly představám maminky a ta by lékaře soudně napadla.

          Jde mi o to ptát se po podílu rozhodnutí pacienta na výsledku lékařské péče. Podle mého názoru platí obecná zásada, nakolik ovlivním výsledek péče o své zdraví, natolik za něj nesu odpovědnost a nelze tuto odpovědnost přenášet na někoho jiného, ve zdravotnictví pak na zdravotní personál. Jistě, že jako pacient mohu principiálně nechat soudem přezkoumat vše. Nicméně je otázkou, zdali mám podávat stížnost, když mám takříkajíc taky máslo na hlavě.

         Vyžaduje-li dnes pro sebe pacient autonomii (tedy požadavek, že chce sám o sobě rozhodovat), říká tím také, že se hlásí i k odpovědnosti za toto své rozhodnutí. Pokud pacient zvolí nějakou strategii léčby z možností, které mu byly nabízeny, musí také počítat s limity, které toto rozhodnutí přineslo. Této odpovědnosti se pak nelze zbavovat v případě neúspěchu tím, že ji alibisticky přehodím na druhého. Tím se pouze "kalí voda". Druhý ve vztahu, ve zdravotnictví lékař nebo zdravotní sestra, se ocitá v situaci, kdy musí obhajovat své postupy, dostává se pod tlak právní, psychický apod. To není spravedlivé tehdy, pokud stěžující ví, že svůj stav významně ovlivnil svým rozhodnutím.

          Lékař a zdravotní personál se nesmí pod rouškou ochrany autonomie pacienta stávat bezdůvodným cílem právních útoků. Také pacient nese odpovědnost za svá rozhodnutí, a že se lze po této odpovědnosti ptát, ukazuje právě téma domácích porodů. Pokud však je to možné v jedné situaci, lze se tak ptát analogicky v každé situaci.

           Máme-li jako zdravotníci brát požadavek autonomie pacienta vážně, je také třeba pacientům tuto odpovědnost nebrat a vážně se jí zabývat. Jen tehdy je diskuze o autonomii pacientů smysluplnou a není jen nějakou hrou, která se hraje jen tehdy, pokud skóre vypadá příznivě.