Domácí porody jsou stále živé téma. Vyjadřuje se k němu spousta časopisů, odborníků i „odborníků“, maminek, které doma rodily a nic se nestalo, maminky, které rodiny v nemocnici, kde se toho stalo hodně, ať očekávaného nebo neočekávaného, ať radostného nebo tragického.
Zajímavým příspěvkem k této diskuzi je i článek „Právo zůstat doma“ Petra Třesňáka, redaktora týdeníku Respekt (Respekt 3/2011, str. 16). V tomto článku se Petr Třesňák vyjadřuje k velmi zajímavé otázce domácích porodů. Komentuje žalobu podolské porodnice a Ministerstva zdravotnictví na Ivanu Königsmarkovou. Z článku Petra Třesňáka se dovídáme, že Ivana Königsmarková asistovala u porodu, z „něhož vzešlo dítě s poškozeným mozkem“. Přesné okolnosti zatím neznáme.
Mohu-li shrnout argumentaci v článku, jedná se o to, že
- žena má právo rozhodnout se, kde bude rodit,
- „…úkolem zdravotníka asistovat klientovi v jeho (poučeném) rozhodnutí, a ne mu tvrdě vnucovat své vlastní?“
Jako vždy v diskuzi o konkrétních etických otázkách, tak i zde se etická debata hned vzápětí přesouvá do obecné roviny. Je dobře, když si v jakékoliv situaci položíme otázku, jak se konkrétní danosti určité situace odrážejí v základních lidských otázkách.
Zde se podle mého názoru klade otázka odpovědnosti za své jednání a otázka prospěchu dítěte.
To, že se nějaká žena rozhodne svoje dítě porodit doma (na což má jistě právo), ještě neznamená, že tím končí odpovědnost za její rozhodnutí. K odpovědnosti za svá jednání jsme voláni vždy a ani situace, kdy nějaké jednání prohlásím za své právo, neznamená, že nemohu být na celek svého jednání tázán. Je to tak v každé situaci lidského života a není důvod si myslet, proč by tomu ve spojení s medicínou mělo být jinak. Deklarací toho, že porod doma je právem ženy, se nestává z této situace privátní záležitost. Porod dítěte byl vždy, i přesto, že to je také výsostně intimní okamžik každé rodiny, zároveň vážnou společenskou událostí. Není tedy divu, že je to společnost, která se po této odpovědnosti může ptát. Nedokáže-li pak jednající, v tomto případě matka nebo rodiče dítěte, srozumitelně a přesvědčivě odpovědět na otázky, které jsou jim kladeny, chovají se neodpovědně. A není popřením lidských práv nějaké jednání za neodpovědné označit. Argumentace větší komfortností porodu doma nemusí být vždy přesvědčivou argumentací.
Další rovinou je odpovědnost lékařů. Autor se ptá správně: „Není náhodou úkolem zdravotníka asistovat klientovi v jeho (poučeném) rozhodnutí, a ne mu tvrdě vnucovat své vlastní?“ To je pravda a lékař je pak za své chování také zodpovědný. Každý ve svém jednání odpovídá za to, co může ovlivnit. Odpovídá za to, kam sahá jeho svoboda. To se týká i lékaře. Kde končí jeho svoboda, tam končí i odpovědnost za jeho jednání. Neleží tedy hranice asistence lékaře v jeho svědomí? Co když je lékař postaven do situace, kdy nemůže ve svém svědomí převzít zodpovědnost za jednání, o kterém nerozhodl, ale byl svojí profesí do něj vtažen? Jaká je pak odpovědnost lékaře za úspěch (a zde je úspěchem pouze zdravé a spokojené dítě, kterého si rodina odnáší domů)? Co má dělat lékař, který nemůže takovou odpovědnost převzít? Máme právo požadovat po někom, aby šel za hranice svého svědomí? To jistě nemůžeme. Nepřál by si to nikdo z nás. Lékaři se tedy zcela pochopitelně brání tomu, aby museli asistovat u jednání, se kterým nesouhlasí. Institut negativního reverzu toto situaci podle mého názoru příliš neřeší, ale to je na jinou debatu.
Poslední rovinou, na kterou se však autor článku vůbec neptá, je prospěch dítěte. Jistě, známe různé statistiky o tom, jak jsou porody v nemocnicích rizikové a porody doma přirozenější. Lékař si však klade otázku mnohdy jinak. Stojí opravdu za to riskovat život byť i jediného dítěte? Je fakt, že i v nemocnici, nebo koneckonců i doma, se umíralo, umírá a bude umírat. Zcela jistě se mnoho maminek, které nebyly a nejsou spokojeny s péčí v českých porodnicích, ptá, zda stojí opravdu za to rodit v nemocnici. Je však opravdu taková budoucí maminka připravena na to, že by se kvůli svému rozhodnutí měla starat o postižené dítě? To je otázka, na kterou nelze odpovědět zde, ale na tuto otázku se odpovídá v srdci člověka. To nicméně však neznamená, že ji nemůžeme položit.
Je zajímavé, že žalobu na Ivanu Königsmarkovou podala podolská porodnice spolu s Ministerstvem zdravotnictví. Je dobře, když se o zájem dítěte starají instituce, které to mají tzv. „v popisu práce“. Kdyby ji žalovali rodiče, mohlo by to být vnímáno i jako jejich alibizmus. I když neznáme argumentaci žaloby, tím méně rozsudek, rozhodnutí soudu bude jistě dalším krokem v tolik potřebné diskuzi. Soud se bude muset také mimo jiné zabývat tím, kde je hranice mezi prospěchem dítěte a sebeurčením maminky a to z toho důvodu, že rozhodnutí rodit doma bylo rozhodnutí matky, která by také za ně měla nést odpovědnost.
