Dnes budu stručný, o to víc prostoru budete mít vy čtenáři. Můj pobyt v Ugandě byl pro mě poučný tak, jak jsem to vůbec neočekával. Netušil jsem, jak blízko bych mohl být rozhodování o životě a smrti.
Když jsem byl v nemocnici v Buikwe, objevil se na dětském oddělení asi roční chlapeček. Jeho onemocnění, se kterým přišel do nemocnice, kterým byla myslím chudokrevnost. Tíže chudokrevnosti je u dětí v Ugandě taková, že by takovou chudokrevnost dítě v Evropě spolehlivě nepřežilo. Ale o tom jsem psal už dřív.
Jak se pak ale ukázalo, neměl to být jeho nejtěžší problém. Tím hlavním problémem měla později být tzv. dětská cukrovka, tedy pro odborníky diabetes mellitus I. typu. Je to nemoc, kdy jsou ve slinivce imunitním systémem zničeny buňky, které produkují inzulin. Inzulin je hormon, který umožňuje vstup krevního cukru (glukózy) do buněk. V případě nedostatku inzulinu v krvi se glukóza do buněk nedostává. Ty pak energeticky hladoví a hladoví stále výrazněji. Cukr se hromadí před buňkami v krevním řečišti ve stále vyšší koncentraci. K tomu se postupně přidává stále se zhoršující nerovnováha látkové přeměny. Tělo se snaží získat energii jinak a při tomto náhradním řešení vzniká v těle aceton. Klesá pH organizmu, stupňuje se rozvrat ve složení krevních minerálů. Kdyby se inzulin nedodal, dítě spolehlivě zemře, od nástupu příznaků, které obvykle přivedou takové dítě k lékaři, do několika dnů.
V České republice probíhá léčba obvykle na jednotkách intenzivní péče, kde se začne s dodávkou inzulinu do žíly, při tom se velmi jemně a citlivě upravuje nerovnováha látkové přeměny. Z nejhoršího je dítě venku asi za dva až tři dny. Tím ale nic nekončí, naopak začíná. Dítě se musí naučit se svojí nemocí žít, musí se naučit hlídat hladinu krevního cukru, zacházet se svým jídlem, počítat si obsah sacharidů v něm, musí se naučit respektovat jisté zákonitosti. Vše se musí pak pečlivě sledovat, zapisovat, monitorovat. Někdy děti dostávají inzulinové pumpy, jejichž cena je kolem 100.000 Kč. I s tím se dítě nebo rodiče musejí naučit zacházet. Nic jiného jim nezbývá. Tolik k České republice, jen tak na vysvětlenou pro ty, kdo naštěstí tuto nemoc ze své rodiny neznají.
Ale co v Ugandě, co s chlapečkem, kterému je jeden rok, kde jeho rozvrat látkové přeměny, pokud se cukrovka opravdu potvrdí, bude postupovat poměrně rychle? Takže máme chlapečka, jehož hladina krevního cukru (18 mmol/l) je už tak vysoká, že by se prostě o cukrovku jednat mohlo. Normální hladina krevního cukru je obvykle od 3,6 do 5,6 mmol/l. Chlapeček měl tedy třikrát vyšší koncentraci krevního cukru v krvi. Ale co s ním? Jaké jsme měli možnosti ve venkovské nemocnici poblíž Viktoriina jezera, asi 70 km od hlavního města Kampaly? Laboratoř, která by mohla velmi pružně monitorovat stav vnitřního prostředí organizmu, v nemocnici není. Lze v ní pochopitelně vyšetřovat všechny důležité parametry, ale laboratoř to nezvládne tolikrát za den tak, jak bychom potřebovali, prostě na to laboratoř „není stavěná“. Navíc, jak jsem psal, nemocní si v Ugandě všechno platí. Stejně je tomu i v Buikwe, i když tam platí asi 15 % toho, co jinde. I tak by to pro rodinu bylo drahé, ale třeba by se to dalo nějak zajistit. To by asi šlo. Další věc je zajištění velmi přesné a nepřetržité dodávky inzulinu do těla a možnost pružně reagovat na hladinu krevního cukru. To ve venkovské nemocnici v Ugandě taky dost dobře nejde.
Jedno z řešení je odeslat dítě do nějaké univerzitní nemocnice v Kampale, na nějaké špičkové pracoviště, kde by bylo možné tomuto dítěti takovou péči poskytnout. To by asi zařídit šlo. I když drahé by to bylo nepředstavitelně, ale budiž. Tam by tedy dítě „dali dohromady“, tedy vyvedli by je z nejhoršího, vybavili by ho inzulinem a pustili domů.
Ale co doma, a kde doma? Dítě pocházelo někde z vesnice. Pamatujete si ty obrázky z minulých blogů? Je tam elektřina? Je tam lednička, kde by se inzulin dal skladovat? Jak budou rodiče provádět ten složitý monitoring celé nemoci někde na vesnici v Ugandě? Jak bude zajištěna další péče o takové dítě? Bude jezdit do Kampaly někam na kontroly?
A nestane se nakonec to, že veškerá domácí péče o dítě selže a dítě zemře někde ve venkovském domku, bez lékařské pomoci, v rozvratu vnitřního prostředí organizmu?
A má tedy vůbec smysl posílat ho do někam Kampaly, když to s velkou pravděpodobností oddálí jeho smrt jen o několik dní? A nemáme tedy v Buikwe o něj pečovat tak, že mu budeme nějakým nám (tedy nemocnici v Buikwe) dostupným způsobem, prostředky, které tam jsou, ulehčovat jeho umírání?
Maminka lékařům rozhodnutí nijak neulehčí. Ona prostě dá na lékaře. Kampala je pro ni nepředstavitelně drahá. Takže rozhodnutí je na vás, na lékařích. A těmi lékaři jste teď vy. Všechno důležité znáte z příběhu.
A teď mi napište do diskuze pod článkem, jak byste se rozhodli vy? Závěr příběhu zatím neprozradím. Slibuji, že to bude zase až za týden, v neděli 6. 11. v 9 hodin dopoledne.
...A to jsem tvrdil, že budu stručný, a zase nic…
