Anablogy, co s nimi? Zakázat?

            Jako dětský lékař jsem se velmi často setkával s dětmi nebo mladými lidmi, kteří trpěli poruchami příjmu potravy, tedy bulimie, ale především mentální anorexie. A to jsem nepracoval na psychiatrickém oddělení, ale na běžném dětském oddělení okresní nemocnice. Znal jsem dívky, ale i chlapce. Znal jsem ty, kdo přežili, ale i ty kdo zemřeli. Mám před očima dívku, kterou jsme překládali v metabolickém rozvratu na vyšší pracoviště, ale usměvavou, se všemi se loučící, abychom se za 24 hodin dověděli, že zemřela. Znal jsem dívku, která hubla rodičům před očima, ale rodiče si ničeho nevšimli. Znal jsem chlapce, který neuvěřitelně zhubnul na dětském táboře, také bez toho, že by to tam bylo někomu podezřelé. Znal jsem ženu, která se celý život z osidel nemoci nedostala a zemřela bohužel také.

            Během doby narazil na knihu Petry Dvořákové Já jsem hlad. Autorka měla potom v našem městě úspěšné autorské čtení. O nemoci jsem se dověděl mnohem víc, než jsem jako pediatr tušil. Tedy to, jak hluboce je v lidské duši zakotvena a čím vším člověk, který je „závislý na hladu“ prochází. Člověk, pro kterého je hlad odměnou i trestem.

            Na její upozornění, že existují nějaké anablogy, jsem se o tuto problematiku začal zajímat. Moje překvapení pediatra dál rostlo. Dočítal jsem se, jak rafinovaně držet diety, aby si toho nikdo nevšiml, jak se oblékat, abych nebyl nápadný, jak pít vodu, abych neměl chuť na jídlo. Prostě všechno to, co jsme jako pediatři jen tušili, všechny ty úskoky, tam jsou popsány velmi živě, bez obalu, jak rady podobné těm, kdo si pěstují na zahrádce mrkev. Přesné popisy, přesné recepty, konkrétní rady. Vedle toho obrázky „krásných dívek“ s obdivnými komentáři.

            To vše mě zaskočilo, to jsem jako pediatr neznal, o tom jsem neměl ani tušení.

            S tím vším se zvedla otázka, zdali by se neměly takové webové stránky, tedy ony  anablogy zakázat. Tedy zakázat…, to je těžká práce, a spousta otázek. Ono nejde jen tak něco zakázat, protože se to druhému nelíbí. Je tady přece nějaká svoboda slova, spousta právních a technických otázek. No, ale co s tím?

            Mám se jako rodič prostě spokojit s tím, že anablogy zakázat nejde a doufat, že na to moje dítě jednou nenarazí a nenechá se tím inspirovat? A co třeba rodiče, které takového mladého člověka už doma mají a pořád jsou zoufale dva kroky za jeho rafinovaností. Vždy, když objeví nějakou jeho vychytávku, je už zastaralá a slečna nebo mladík už dávno mají svůj postup ještě rafinovanější.

            Jaká je vlastně souvislost svobody slova a anablogů? Pokud bych se mohl pokusit anablogy nějak definovat, jsou to webové stránky, na kterých si ti, kteří trpí poruchami příjmu potravy, vyměňují své názory, rady, postupy, jak pokračovat v budování svých představ, snů o svém těle. Jsou zde obsaženy dietní rady a návody, jak svou snahu o hubnutí maskovat. Nesou se bez náhledu na svůj stav. Analogy, alespoň v jejich nynější formě mají homogenní obsah a cíl. Tím jsou nyní docela snadno rozpoznatelné a pro vyhledávače se nazývají také stejně (zatím).

            Jako takové, protože slouží sdílení informací, napomáhají šíření nemoci. Nebylo by asi tedy zcela od věci, kdyby i zde stát postupoval tak, jak postupuje proti šíření nakažlivé choroby. Také v těchto případech může stát vstupovat do práv jednotlivců v zájmu ochrany ostatních.

            Anablogy a svoboda slova. Svoboda slova je vždy velké téma. Je pravda, že svoboda slova je svobodou velmi cennou a víme, jaké byly problémy s tím, když nebyla. České soudy cení svobodu slova velmi vysoko a to je také velmi důležitý moment. Důležitý ve dvou rovinách, nejen jako její ochrana, ale tím, že tak vysoce cení její význam, ukazují, jak závažné její narušení také může být. Je otázka, zdali o toto u anablogů nejde.

            V centru lidských práv stojí člověk. Co tedy znamená svoboda slova pro člověka? Možnost vyjádřit se, sdělit, projevit se tak, abych byl druhým pochopen. Nejsou ale také ochranou jednotlivce a koneckonců i společnosti samotné? A chce společnost chránit možnost šířit chování spojené s poruchami příjmu potravy? Mohli bychom si tady pomoci argumentací, která se týkala nedávného sporu o zákaz politické strany. Tak jako v tomto sporu soud hájil demokracii, aby pak vůbec nějaká svoboda slova byla možná, tak také v zákazu anablogů jde o ochranu člověka, aby se mohl svobodně rozvíjet a nežil v nesvobodě nemoci, byť on sám se v ní cítí tolik svoboden a jedinečný. Anablogy navíc tuto jeho „víru“ šíří dál.

            Pak už docházíme k řadě právních a technických otázek.

            Důležitými otázkami jsou otázky práva, upravující vztahy ve webovém prostředí. Pokud skutečně k zákazu anablogů dojde tak, že tyto stránky nebudou moci být umístěny na serverech ležících na území České republiky, jak zabránit tomu, aby se tyto webovky nepřestěhovaly tam, kde jednoduše zakázány nejsou?

            Dále by mohl být postižen autor textů. To má ale jeden významný moment. Jedná se s největší pravděpodobností o nemocného člověka, který navíc nemá v jistém smyslu náhled nad svou situací. A nemocní by se měli v první řadě léčit, nikoliv trestat. A asi nelze trestat také toho, kdo na tyto stránky zabloudí nebo se kouká ze zvědavosti nebo proto, že je nemocen. Toho prvního to asi příliš neohrozí a ten poslední je nemocen. A zvědavost taky není trestný čin. A jaká by vůbec byla sankce?

            Nebude pak tendence anablogy maskovat? Vzpomeňme na Facebook a jeho tajné skupiny, nebo mohou být anablogy nazývány jinak a pak už je přítel google tak rychle nenajde. Mohou se nazývat webovky o dietách. A pak budeme zakazovat texty i těch, kteří chtějí poctivě zhubnout, protože mají skutečnou nadváhu?

            A tady se dostáváme k další a důležité otázce. Kdo rozhodne o tom, co je anablog a co ne? Opět přítel google?

            A už jen poslední dvě otázky:

            Jaké je místo zákazu anablogů v celkové strategii péče o nemocné s poruchami příjmu potravy?

            A konekonců není to vše příliš represivní?

            Ale aby konec nebyl tak skeptický. Osobně nemám radost z toho, když je někdo v osidlech takové nemoci nebo když vidím, že je možné radit ostatním, jak mají postupovat rafinovaněji. Já sám si myslím, že zákazem anablogů by svoboda slova v České republice nijak neutrpěla, naopak by se tím zabránilo jejímu dalšímu zneužívání.

            Jde zde jistě mnoho otázek k řešení a nemůže to být ani jinak, protože je to problematika nová. Ale to neznamená, že by se o ní nemělo diskutovat a řešit ji.