Soudní rozsudky nerozhodující o ničem aneb práva dětem odepírána...

Dnes jsem si přečetl článek o novém „receptu“, jak se domoci práva v případě, že jednomu z rodičů odmítá druhý rodič umožnit po rozchodu styk s jeho dítětem navzdory soudnímu rozhodnutí. Zpravidla se to děje v případech matek, kterým soud svěřuje neplnoleté děti téměř výhradně do jejich péče. Právničky advokátních kancelářích v Praze a v Košicích -  Eva Ondřejová a Zuzana Fabianová doporučují se spíše domáhat svých práv žalobou na ochranu osobnosti než klasickou cestou rodinného práva. Zatímco tahanice u okresních opatrovnických soudů mohou trvat léta, krajské soudy, které řeší v prvním stupni ochranu osobnosti, rozhodují rychleji a jejich verdikty jsou také hned vykonatelné.

Otázkou však je, proč v praxi nefunguje domáhaní se svých práv (neboli spíše práv dětí) prostřednictvím rodinného práva? Sám jsem na vlastní kůži zažil několikaleté a opakované maření styku otce s dítětem. Když mi matka mé, v té době devítileté, dcerky poprvé odmítla tuto odevzdat dle nařízení soudu, obrátil jsem se s rozsudkem okamžitě na policii s naivní, no logickou úvahou, že byl jednoznačně spáchán trestní čin maření soudního rozhodnutí a policie musí konat.  Stačilo jen jít se mnou na adresu matky mé dcerky a mnou nahlášenou skutečnost ověřit. Jaké bylo však moje překvapení, když se mnou představitel policie nejenže nešel nic ověřit, ale vysvětlil mi, že na 99% bude mé podání zamítnuté! Dle platné legislativy prý zatím žádný trestní čin spáchán nebyl, dokud nebudu mít v rukou soudní výkon rozhodnutí. Rozhořčeně jsem v té době reagoval – JAKÝ VÝKON ROZHODNUTÍ? VŽDYŤ VÁM TADY UKAZUJI ZÁVAZNÝ ROZSUDEK VYDANÝ OKRESNÍM SOUDEM S TERMÍNEM, KDY MÁM PRÁVO VIDĚT SVÉ DÍTĚ... CO VÍC JEŠTĚ CHCETE? BYL JEDNOZNAČNĚ PORUŠEN SOUDNÍ PŘÍKAZ, TAK KONEJTE!

            Nakonec se ukázalo, jakkoliv nelogicky to znělo, že policista měl pravdu a matka mé dcerky beztrestně pokračovala v maření a v porušování práv dítěte i otce několik dalších let. Navzdory tomu, že jsem měl rozsudek (který mi byl de facto ale k ničemu), jsem se opakovaně obracel na všechny možné instituce – policii, na Sociální odbor městské části, na Odbor rodiny a ochrany práv dětí, na Krajský i Okresní soud, na ombudsmana... Nic nepomohlo, nikdo matku nepostihnul, nikdo ji v jejím protiprávném konání nezabránil, až nakonec matka u dítěte „úspěšně“ vypěstovala syndrom zavrženého rodiče (když dítě odmítá druhého rodiče) se všemi negativními důsledky na psychiku dítěte, na vývoj jeho osobnosti.       

            Logická otázka je – K čemu teda vlastně slouží rozvodový rozsudek  vydaný soudem s přesně vymezeným termínem, kdy má dítě právo být se svým otcem a otec se svým dítětem?  Jak je možné, že existuje taková legislativa, že při porušení soudního rozsudku není porušovatel okamžitě řešen policií? Proč policie nemůže jednoduše skutečnost ověřit a okamžitě konat? Nedokáži si představit kolik podobným případům by se zabránilo, kolik dětských duší by se zachránilo, kolika nešťastným otců, babiček,dědů by se vrátil úsměv na tvář. K čemu to vlastně slouží, když nestačí rozsudek, ale musíte podat ještě jakýsi návrh na výkon rozhodnutí, potom možná další návrh na výkon návrhu a já nevím co ještě... Takto se můžeme točit s dalšími a dalšími návrhy ještě deset let, než někomu v nějakém legislativním výboru konečně docvakne, jak je to nesmyslné. Co tam po nějakých dětech, zničených osudech...Hlavně, že každou chvíli čteme, jak jsou soudcové „strašně“ zaneprázdnění, vytížení, jak musí řešit všelijaké soudní návrhy a hlavně, že další a další advokáti, právníci si můžou mnout dlaně ....   

P.S. Podotýkám,že můj případ se odehrál na Slovensku – v Bratislavě, ale myslím, že situace tady u nás v Česku je stejná. Pokud si někdo myslí, že u nás se toto neděje, tak se jen potěším.