Příběh anděla, který se lidstvo nemělo nikdy dozvědět.

Rok co rok čtu články o životním jubileu Sira Nicolase Wintona a rok co rok si říkám, že napíši článek vyjadřující mé pocity,vděčnost,aby jsem vzdal poctu tomuto neuvěřitelně skromnému filantropovi,zachránci stovek a stovek dětí.

            Nedokáži si představit, co se muselo odehrávat v hlavě mladého člověka, který měl lukrativní zaměstnání v bankovém sektoru, který si užíval mládí plnými doušky, který cestoval po celé Evropě, dovolené trávil v přímořských letoviskách a v zasněžených Alpách. Co se v něm muselo zlomit, že toto vše vyměnil za nejistotu při humanitární činnosti, později i za riskování vlastního života, že svoje úspory věnoval na záchranu “jakýchsi“ dětí, pro něho v úplně neznámé krajině, ke které ho nic nevázalo, nic nespojovalo. Navíc, při organizování záchranných transportů dětí, které mnoho lidí na území bývalého Československa ještě v roce 1938 za nijak ohrožené nepovažovala.

            Jistě, nebyl jediný, kdo se na této činnosti podílel. Měl celý aparát lidí o kterých toho víme, žel, jen velice málo a kteří možná riskovali více, nežli samotný pan Winton. To mu však nic neubírá na jeho zásluhách za nezištní pomoc, za spoluzáchranu stovek životů těch nejmenších, o které se svět neměl nikdy dozvědět a která vyšla najevo až po více než 40 letech pouhou náhodou... Samotné zachráněné děti neměli ani tušení, komu vlastně vděčí za svůj život a jejich rodiče, jediní svědci těchto událostí, většinou skončili v plynových komorách německých zrůd.  

            Rok co rok čtu články o životním jubileu Sira Nicolase Wintona a rok co rok si říkám –

„Dej bůh, aby tyto články mohli lidé číst ještě dalších  mnoho a mnoho  let.“

            Sir Nicolas je člověk, který si to bezpochyby zaslouží, bez ohledu na to, jestli bude vyhlášen za svatého, nebo jestli mu bude udělena Nobelova cena.

            DĚKUJEME Z CELÉHO SRDCE A PŘEJEME HODNĚ ZDRAVÍ !