Byl jednou jeden zlý tatínek, který nadevše miloval svou jedinou dcerku. Byl ochoten pro ni obětovat to nejcennější – odloučení od vlastní rodiny, rodičů, všeho přibuzenstva, kamarádů a odešel za zaměstnáním do zahraničí, jen aby si rodina udržela svůj životní standard a měla vše, na co si vzpomene. Jelikož se tomuto zlému tatínkovi žilo bez dcerky velmi těžko, neváhal strávit každý týden devět hodin ve vlaku, jen aby viděl svého milované dítě doufaje, že jednoho dne se za ním celá rodina přestěhuje, on konečně opustí podnájem a vytvoří si nový domov obklopen svou rodinou.
Čas pomalu utíkal,uplynuli měsíce, roky a neustálé cestování se stávalo čím dále, tím více únavnějším, stresujícím. Nakonec se stěhování nekonalo a rodina se rozpadla.Zlý tatínek zůstal v zahraničí sám, no nadále pravidelně jezdil za svou milovanou dcerkou, kterou měl, dle soudního rozhodnutí, právo vidět každý druhý víkend.
Tyto víkendy trávili s dcerkou u babičky a dědečka zábavou a sportem- společně hráli karty, fotbal,basketbal,ping-pong,chodili do muzea,do kina, do lesa, na dětské hřiště, do akvaparku, na hory...
Záhy však zlý tatínek ukázal svou pravou tvář, když se u něho začala projevovat snaha vychovat z devítileté dcerky slušného člověka a dát ji do života slušný základ pro další vývoj její osobnosti.
Naštěstí měla dcerka svou dobrou maminku, která dělala vše pro to, aby tento rafinovaně ďábelský plán zlému tatínkovi nevyšel a při sebemenším náznaku milované dítě vychovávat - kárat ji při nepatřičném chování, upozorňovat na nevhodné chování vůči babičce a dědovi, vysvětlovat ji, že lhát se nemá…dcerku okamžitě a bez zbytečných otázek od zlého tatínka odvezla pryč, kdykoliv ji tato zavolala.
Jeho několika hodinové cestování na setkání se nakonec zredukovalo na pár hodin pobytu s dcerkou, případně se s dcerkou nesetkal vůbec, jelikož se dobrá maminka rozhodla, že dcerku musí před zlým tatínkem chránit, omezit pobyt s ním na minimum a nejlépe vzpomínky na zlého tatínka z paměti dítěte vymazat úplně.
Usoudila, že soudní rozhodnutí je jen cár papíru, který není povinná respektovat, že je proti zájmu dítěte trávit čas s tatínkem, babičkou a dědou. Toto se nakonec potvrdilo i při soudním jednání, které inicioval zlý tatínek formou návrhu na výkon soudního rozhodnutí, kdy spravedlivá a nestranná pani soudkyně plně podpořila dobrou maminku, kdy ignorovala předložený důkazový materiál – řadu trestních oznámení o maření soudního rozhodnutí, žádosti o pomoc podané na Sociální odbor městské části, na Odbor rodiny a ochrany práv dětí. Svým rozhodnutím potvrdila, že jediné právo zlého tatínka je měsíčně posílat peníze na účet maminky a to, jestli dcerku vůbec ještě někdy uvidí je výhradně na rozhodnutí dobré maminky,či na vůli nezletilé dcerky bez ohledu na soudní rozhodnutí o styku otce s dítětem, bez ohledu na mezinárodní dohody o právech dítěte na oba rodiče, bez ohledu na konvence o rovnosti práv obou rodičů.
Nakonec dobrá maminka dcerku před zlým tatínkem uchránila úplně, když se dcerka sama,bez jakéhokoliv přičinění a snahy maminky, rozhodla tatínka vzdát úplně, vypudit ho ze svého života a přestat se s ním stýkat nadobro.
V každé správné pohádce má dobro zvítězit nad nepravostí a zlobou, každá správná pohádka má mít šťastný konec. V tomto případe se však žádný šťastný konec nekoná…Možná proto, že toto žádná pohádka není.
Je to neutěšený příběh desítek, možná stovek zoufalých a nešťastných otců, kterým nepomohla státní moc a celý její aparát mající ze zákona povinnost dohlížet na dodržování práv nezletilých dětí a hájit jejich zájmy. Je to příběh otců, kteří svůj boj se zlobou a nenávistí prohráli, protože byla proti nim použita zbraň nejúčinnější, zbraň, proti které žádný milující otec obranu nemá – vlastní dítě. Ve svém životě ztratili to nejcennější co ještě měli, ztratili smysl života, lásku, všechny iluze. Zůstali jim jen video pásky, fotky v rámečku, fotky na obrazovce počítače, na displeji mobilu…
