(4) Odsouzené na prostituci,aneb nevydařený experiment.

V čase války mezi Indií a Pákistánem v roce 1965 si poblíž vesnice rozložili svůj tábor vojáci, kteří odmítli vzít na vědomí skutečnost, že vesnice již žije uspořádaným životem a že profese prostitutek se ženy vzdaly. Až na zásah jedné z aktivistek a místního velitele se vojáci „umravnili“ a vrátili zpátky do tábora.

            Celých šest let bývalé prostitutky nejenže obráběly půdu, ale zapájely se i do různých společenských aktivit. Naneštěstí osud vesnice nepotvrdil šťastný konec filmových románů…

Nikdo neví, co vedlo ženy k návratu k původní „profesi“ a proč ženy  zavrhly vše, co si už vybudovaly. Někteří vzpomínají na strašlivé období sucha, kdy celá vesnice trpěla neuvěřitelnou bídou a strádáním, kdy obyvatelé neměli co do úst, kdy voda měla cenu zlata… Toto byl, prý,  prvotní impuls, kdy daly ženy přednost návratu ke starému „řemeslu“, před nedůstojným žebráním.

            Minulá životní zkušenost se jim však nakonec přece jen hodila. Staly se více emancipovanými, podnikavějšími a koneckonců i odvážnějšími. Už se neuspokojují jen se sváděním řidičů kamiónů a náhodných kolemjdoucích , ale vypravují se i do vzdálenějších oblastí za vidinou lepšího živobytí. Ne vždy je však tato snaha korunována úspěchem a mnohdy na zlou reputaci vesnice doplácí i nejnevinnější.

            Některé matky, ve snaze uchránit aspoň své dcery před neblahým osudem, poslaly své děti  do internátních škol, kde by se jim dostalo vyššího vzdělání a měly tak šanci na lepší život. Když však vyšlo najevo, odkud dívky pocházejí, vedení školy dívky  ze školy vyhodilo, argumentujíc možností „ohrození celého procesu výchovy a mravního profilu ostatních studentek“.

            Jediný, kdo měl to štěstí dosáhnout vyššího vzdělání je Chandra Sarania, který studuje ve městě Sidhpur. Jeho pyšný otec říká – „Kdyby tak naše dcery měly možnost studovat, byla by aspoň nějaká šance, že se  naše vesnice zbaví svého prokletí a aspoň příští generace povede důstojný život“.