Přesně tak zněl nadpis pohádky z knihy Heleny Malířové, za první republiky oddané komunistce, kterou jsem ve značně velkém nadšení zakoupil asi před měsícem v bazarovém antikvariátu.
Ač jsem tělem i duší konzervativec (v mnohých věcech až obsedantně přísný), mému zájmu neunikne, byť jedna kniha s komunistickou tématikou. Uznejte že každý z nás má nějaké úchylky (ostatně, o mé psychoasociálnosti jste se mohli přesvědčit už v posledním článku) a tou mojí je zrovna studium komunistického škváru. Mimoto si ze mne přátelé neustále utahují, že až bude komunismus zakázán, já budu za mou sbírku jako první konzervativec zavřen až zčernám. Mezi většinové exempláře patří většinou skutečné skvosty neskutečně fanatických komunistů s názvy typu: "Komplexní socialistická racionalizace" nebo "Proti kapitalistům a rozvratníkům na obranu socialistického zřízení". O to víc plesám radostí, když se mi v antikvariátu podaří získat "díla" ryze prozaická, případně poezii (která si ovšem s předcházejícími tituly co do výstřednosti nezadá, ba naopak, namátkou si vzpomínám na dílo Františka Hrubína - "Chléb s ocelí", kde píše o krvi mrtvých dětí, které položí život za komunismus) a právě mezi než rozhodně patří jeden z mých posledních tučných úlovků - "Pilná rozsevačka" - výbor z díla Heleny Malířové.
Helena Malířová se narodila v r. 1877 v Praze, řekl bych dnešními slovy ve střední společenské třídě, ovšem pozor, silně pokrokových a osvětových rodičů (lépe řečeno - jedněm z prvních opravdových komunistů). Jejím životním posláním bylo pečovat o jí milovanou, dělnickou třídu a zejména pak o jejich děti, napsala neskutečné množství článků do komunistického časopisu pro mládež - "Kohoutek", rovněž mnoho povídek a zejména pohádek pro děti. Její největší skvosty seřadila do tzv. výboru z díla Olga Neumannová a "Pilná rozsevačka" tak spatřila světlo světa r. 1952. A nyní už mi konečně dovolte představit vám úryvek jedné z pohádek a s nadhledem říct, že asi nějak takhle i představovali komunističtí myslitelé vzdělání dětí předškolního věku.
... Svatba Honzova s princeznou byla neobyčejná. Však i princezna byla dáma neobyčejná. Narozdíl od jných princezen byla vzdělaná, učená a říkalo se o ní dokonce, že cítí s lidem. Když po smrti starého krále dosedla na trůn, chtěla zavésti ve své říši demokracii a humanitu, to jest lidovládu a lidumilnost, dále pokrok a osvětu, jakož i svobodu myšlení, slova, tisku, rovnost, volnost, bratrství. Nechtěla vládnout sama, ale s mužem, a za muže vyvolila i toho nejprostšího a nejchudšího, hloupého Honzu.
Honza byl statný chlapík a velký silák. O muzikách přepral všechny chlapce. Bránil vždy poddané proti pánům. Byl antimilitaristou. Kdykoli se za života starého krále rozneslo, že bude vojna, Hoza kasal rukávy a křičel: "Nic , žádná vojna ! Nemelem !" - a naváděl všecky chudé lidi, aby se nenechali verbovat a že jim do krále a jeho zápletek docela nic není, ať prý se panovníci a presidenti mažou mezi sebou.
Nazývali Honzu vůdcem chudiny, chudina ho milovala, páni se ho báli. Zavírali ho do žaláře pro antimilitaristickou propagandu, pro pobuřování chudých proti bohatým, podkopávání základů státu, ohrožování soukromého vlastnictví, velezradu, rušení náboženství, pokrokářství, osvětářství a podobné zločiny - jako bývalo za starých, temných dob. Ale Honza jak ze žaláře vylez, bouřil a štval čím dál víc.
Když si tedy humanitářská a demokratická a antiklerikální princezna vladařka zvolila Honzu za manžela, byli dvořané a ministři pobouřeni. Obávali se červánků nové doby a třásli se před vládou lidu obecného. Princezna si však postavila hlavu - a tak se stal Honza králem proti vůli panstva a přijal jméno Limumil První. Při korunovaci složil slavnou přísahu, že nikdy nezapomene svého nízkého původu a že bude pravým otcem lidu, z něhož vyšel. ...
Dále pohádka pokračuje tak, že zlí kapitalističtí ministři nutili Honzu jezdit po státních návštvěvách a Honza tak na svůj nízký původ zapomněl. Lid trpěl pod nadvládou kněžstva a pánů a tak se mezi nimi objevil nový Honza - Honza proletář.
