Grunt – tragédie v pruském Slezsku

„Editko, domov neprodávej, nevíš, kdy budeš nucena utíkat z města. Máš se kam vrátit. Je tu studna, zahrada, zbyl ti i kousek pole na brambory a zelí. Není psáno, že vždy bude dobře. Svět se může změnit, ale ty tu máš vše, co potřebuješ k životu. Ze svého tě nikdo nevyhodí a země má vědomí, je živá. Půda tě umřít nenechá.“ To byl hlas Editiny matky, v knize Grunt Anny Malchárkové. Hlas, který nebyl vyslyšen u mnoha dětí hlučíňáků – zvaných také „prajzáků“, obyvatelů kousku země na hranicích s Polskem, historicky zcela vykořeněným a specifickým regionem bývalého pruského Slezska.

Staletí byl tento kousek země, jednou německý, jednou český, obděláván sedláky a hospodáři se zbožnou úctou k životu, úrodě a zemi. Půda hrála v životě prajzáků (pojmenování vzniklé z německého Preuβen – tedy „Prušák“) vždy velkou roli. Jejich vztah k půdě jako živitelce byl neuvěřitelně silný, zejména po desetiletích válek, kdy i nejstarší obyvatelé stačili za svůj těžký život vystřídat i několik občanství. Pro pány to bylo jedno, kousek země sem, kousek tam, udobříme si tím nepřítele. A tak byl život hlučíňáků přirozeně náročný. A právě proto se dnes o prajzácích říká že jsou lakomí a nechají si pro korunu koleno vrtat. Není to kvůli tomu, že by měli sklon škudlit, ale protože předchozí generace byly tak těžce zkoušené, že si museli vážit každé bramborové slupky.

Anna Malchárková však v knize přináší příběh sedlácké rodiny Rothů. Stejně jako každá sedlácká rodina, měla i rodina Rothů silný vztah k půdě a tzv. „sedlácká pýcha“, byla pro hlučíňáky jakýmsi vnitřním uspokojením toho, že „jsem na světě“. Grunt byla nedotknutelná insignie vlastní existence a nepřicházelo v úvahu, že by zanikl. Životy lidí a rodin se přizpůsobovaly majetku, nikoliv osobním potřebám. Grunt byl vždy první.

Není divu, že pro hlučíňáky, staletí zvyklé pečovat o svůj kousek krajiny byl nástup komunistů a s ním i družstevní systém pohromou z čistého nebe. Přesně tuto dobu – dobu združstevňování nezdružstevnitelného obyvatelstva zachycuje Anna Malchárková.

Představte si situaci, zavádět společný zemědělský systém v krajině, který byl více než 200 let přísně německý, kde víra v boha je nezpochybnitelná a kde vztah k půdě a majetku je emotivně citový. A tak se Hlučínsko stalo dějištěm příběhů osamělých vdov, jejichž manželé padli coby příslušníci wehrmachtu na východní frontě, stojící před úkolem zabezpečit rodinu před združstevňováním jejich majetku a půdy, za kterou by předkové položili život. Ženy sedláků, kteří se z fronty vrátili, byly však snad v ještě horší situaci, nově byly jejich rodiny označováni jako „kulaci“, jejichž muži jsou coby buržoasní třída zavřeni v uranových dolech a děti s neuplatitelnými kádrovými posudky.

Je jen otázkou času, než se hospodářství rozpadne a staletí zažité hodnoty se propadají do neznáma. Děti ztrácí, po léta budované vztahy k půdě… grunty chátrají…

Autor: Vladimír Maryška | pondělí 13.2.2012 8:50 | karma článku: 15,56 | přečteno: 1313x