V tomto miniseriálu se nehodlám věnovat notoricky známým katastrofám, jako byla havárie v Černobylu nebo Fukušimě. O jezeru Karačaj jsem psal minule, ale pěkně horkou skvrnu máme hned za hranicemi.
Cesta pokroku je lemována nehodami, leckdy smrtelnými. To platí i o jaderné energetice. Zatímco v podstatě tři velké havárie, jako je nehoda na Three Mile Island, v Černobylu nebo poslední ve Fukušimě jsou ve všeobecné známosti, existují co do velikosti srovnatelné průšvihy, o nichž se dnes nemluví. A nejedná se jenom o bývalý Sovětský svaz o kterém jsem psal minule, i Německo má svého kostlivce hluboko pod zemí.
Bývalý solný důl Asse II
Je známo, myslím si že všeobecně, že Němci nedělají malé chyby. Podobně tomu je i u následujícího průšvihu. Naštěstí, opakuji důrazně, že naštěstí, to je jenom potencionální průšvih, zatím se nic vážného nestalo.
Asse II začal svoji kariéru mezi lety 1906 a 1908 jako obyčejný důl na potaš. Leží asi dvě stě kilometrů západně od Berlína (zde). V průběhu první světové války se začala v tomto dole těžit i sůl a to až do roku 1965. Od tohoto roku začal tento důl sloužit jako pokusné úložiště radioaktivního odpadu. A tady je kořen toho, že Němci nedělají malé chyby. Narozdíl třeba od nás, kteří pro podobné úložiště hledáme místo, které je nejlépe hluboko v žulovém masívu a tektonicky i jinak naprosto klidné, Němci ne. Vůbec jim nevadilo, že solné doly obecně jsou pověstné svoji nestabilitou a průsaky vody. A ani jim nevadilo, že sůl a solanka, žíravý solný roztok, jsou vysoce korozivní.
Ne, prostě měli vhodnou díru do země a tak z ní udělali pokusné úložiště. Mezi lety 1967 a 1995 v něm státem vlastněná společnost Helmholtz Zentrum München - německé výzkumné centrum environmentálního zdraví uložila pěknou dávku různých radioaktivních odpadů. Začátky, jak už to bývá, byly poněkud divoké. Úložiště mělo sloužit pro sudy od 100 do 400l, kde byl radioaktivní odpad fixován třeba betonem do pevného stavu. Jak ale vyprávějí pamětníci, moc se na to nehledělo a v dole je uložena hezká řádka sudů s kapalným odpadem. V té době, do roku 1977, se jednalo hlavně o odpady ze závodu na přepracování vyhořelého jaderného pailva v Karlsruhe a potom o různé laboratorní zbytky, jako jsou použité filtry, těsnění, spaliny a další podobné věci. Celkem zde bylo uloženy od roku 1967 za 10 let přesně 125 787 sudů různé velikosti a různého obsahu.
Ze začátku s německou precizností ukládali sudy do řad s mezerou, aby se to dalo kontrolovat. Ale kdo by se chtěl procházet mezi zářícími sudy a sčítat je? Nikdo, potom tedy začali vozit sudy do jednotlivých místností a každou řadu ihned zasypali solí. Dobré pro dělníky, snížilo to dávku, která jim hrozila. Špatné pro sudy, protože se po nich potom pohybovala technika a sůl je hned začala leptat. Jak místnost naplnili, tak ji rovnou zazdili.
Toto skladiště je na samém dně dolu, 750 metrů pod zemí. Od roku 1972 do roku 1977 potom naváželi středně zářící radioaktivní odpad do míst 511 metrů pod zemí. Jednalo se o 200 litrové sudy opět ze závodu na přepracování paliva z Karlsruhe.
V roce 1979 už začala nestabilita dolu být znát. Odhaduje se, že okolní horniny tlačí na systém chodeb a místností dolu tak, že dochází k posunu až o 15 cm ročně. Hrozí i celkový kolaps dolu. Do toho všeho jsou průsaky vody, která se solí tvoří vysoce korozivní solanku. V současné době se solanka svádí do záchytných nádrží na různých patrech dolu a čerpá se na povrch, odkud ji cisterny rozvážejí do jiných starých důlních zařízení v okolí. Je potřeba dodat, že se kontroluje radioaktivita a ta je na úrovni běžného radioaktivního pozadí a že v solance nejsou ani Cesium ani Stroncium. Nicméně čidla, monitorující prostředí Asse II v roce 2008 zaznamenala radioaktivní solanku.
Od té doby se diskutuje o potřebě přemístit tento odpad někam, kde nebude nebezpečný. Bohužel, vzhledem ke stavu dolu to nepůjde jinak, než roboticky. A bude to opravdu drahé, i na německé poměry. A tak zůstává u diskuzí a čerpání solanky. Důvod, proč o tomto dolu píšu je ten, že může dojít k opravdu masivnímu zhroucení, tím pádem nepůjde čerpat voda a postupně bude důl kompletně zaplaven. A do solanky se vylouhují všechny ty šmakulády, co jsou tam pohřbené a odtud se to může dostat do spodních vod.
Na příště se posuneme až na opačnou stranu Zeměkoule, i v Japonsku se stal pěkný průšvih.
Zdroj: Asse II
