Ticho je nehlasitější křik, řekl někdy někdo moudrý. Měl pravdu? V obecných pravidlech běžného života platí určité nepsané zásady. Nevyučují se ve školách, neupozorňují vás na ně rodiče, nepíše se o nich v knížkách, nepovídá v televizi ani v rádiu. Máme je vrozené. Jsou naší přirozeností stejně jako fyzické potřeby. Když jsme šťastní, smějeme se. Když jsme smutní, pláčeme. Když jsme nervózní, zlobíme se, když máme strach, třeseme se, když se zlobíme, křičíme. Jak jednoduché. Na akci přijde reakce, ulevíme se nám a vše je vyřešeno.
Co se ale stane, když jedinou reakcí na akci je mlčení? Může ticho popsat naše pocity? Je možné, aby publikum pochopilo, co chceme říci, když mlčíme?
Jsou pochopeni ti, co mlčí? Bylo v minulosti porozuměno těm, co nekřičeli? Budou se brát ohledy na ty, co potřebují k vyjádření svých pocitů ticho?
Je mnoho způsobu projevů citů a každý člověk je umělec. Dle svého uměleckého přesvědčení tvoří svůj život skládající se ze smíchu, pláče, řeči, křiku a ticha…
Jak krásné je umění ticha. Zkusme mlčet, když se nám chce plakat, zkusme mlčet, když jsme nervózní, mlčme, když máme chuť křičet. Budeme pochopeni. Bude nám porozuměno víc, než si můžeme myslet. Ticho vysvětlí naše pocity, řekne, co chceme říci.
Všimněte si matku, jak kouká beze slov na své dítě, pohlédněte na upřený pohled dvou milenců, podívejte se na němý pohled manželky na rudý límeček na manželově košili, zamlklý pohled vojáka na svou oběť, tiše zákeřný pohled na kolegu v práci, který dostal pochvalu od šéfa. Zkoumejte pohled diktátora, který lustruje své poddané, kteří nesplnili úkol. Všichni chtějí křičet. Štěstím, láskou, žárlivostí, beznadějí, nenávistí, zlobou. Všichni mlčí. Jenom to ticho za ně říká jak moc je šťastná, jak moc se milují, jak moc je statečná, jak je smutný, jak ho všichni zklamali.
Neboť ticho, je ten nejhlasitější křik.
