Opomeneme-li nereálnost titulku, nutí nás to zamyslet se nad podstatou koloběhu života. Říkává se, že na sklonku našich životů se vracíme opět na začátek. Jsme jako děti. Jednoduché věci nás činí šťastnými, posuzujeme vše na základě okamžikového pocitu. Nedokážeme se o sebe postarat, potřebujeme péči osob bližních, či státu. Naše fyzická schránka slábne a je nutno o ní pečovat s enormní silou a vytrvalostí. Taky se Vám zdá, že teze o srovnání stáří a dětství je správná? Máte pocit, že slova vyřčená na adresu důchodce jsou zcela totožná s tím, co můžeme říci o dítěti? Snad jen s pár rozdíly. Dítě si „koupíte za lízátko“, důchodce za poukázku do Tesca. Dítěti postačí příslib nové hračky, když bude hodné, důchodci stačí slíbit zvýšení důchodu o stokorunu, když Vám dá svůj hlas. A také samozřejmě v prvním případě pečuje rodič o dítě a v tom druhém dítě o rodiče.
Obecně známým faktem je, že je dítě nesoběstačný jedinec. Nikoli pouze v nemožnosti se o sebe postarat, ale je také neschopno činit důležitá rozhodnutí ovlivňující život jeho samotného, či jeho okolí. Jeho mysl není schopna při rozhodování vzít do úvahy všechny argumenty, není schopna je správně posoudit a vyhodnotit reálné riziko následků jeho rozhodnutí. Pro něj z krátkodobého hlediska výhodné, se mu jeví jako nejlepší a dle toho určuje správnost či nesprávnost daných věcí.
V raném stáří bývá důchodce často dogmatický. Vždyť prožil již mnoho let, hodně zažil, tudíž právě jeho názor musí být správný. Nepřipouští kompromisy, nedává prostor pro diskuzi, a priori zamítá myšlenku člověka mladšího. Nerad bych pochyboval o důležitosti názorů vyformovaných věkem. Je ale stáří opravdu to, co nám dává právo si myslet, že víme vše nejlépe a nemusíme naslouchat argumentům mládí? Nebo duševní vyzrálost jedince není přímo úměrná počtu prožitých let, nýbrž počtu prožitých událostí?
V postkomunistických zemích je situace zvlášť obtížná. Dnešní důchodci neměli možnost díky režimu, který tady panoval, lecjaké věci vůbec zažít, tudíž je nereálná jejich možnost udělat si na danou věc správný úsudek. Čtyřicet let se jejich mysl formovala do jednotvárných prožitků. Vše bylo určeno a dáno, člověk věděl, co bude zítra. S určitého pohledu se tento systém pro jedince může jevit jako zcela výhodný, ale nevýhod má hodně. Někdy je totiž hezké nevědět, co bude zítra. A i špatné zážitky, které máme dnes všichni na pořadu dne, je možné využít ve svůj prospěch. I situace, které předtím bylo velice málo pravděpodobné zažít, jako je například ztráta zaměstnání, nucený odchod ze svého domova, či změna rodného města nebo i státu, můžou v sobě nést pozitivní přínos. Můžou nám změnit život. A může to být k lepšímu, i když se nám to v daný okamžik nezdá. Tím, že člověk byl komunisty o tyto možnosti ochuzen, chudla i jeho duše. Ta byla korumpována přídělem jistoty a podstata života spočívající v pestrosti zkušeností se za ty roky vytratila. Dnešním důchodcům chybí prožitek sinusoidy. Zkušenost jednou být dole, jednou nahoře.
Lidská paměť je zvláštní. Je uzpůsobena k vytlačování negativního a pamatuje si jen to dobré. Často tímto faktem omlouváme lidi, kteří požadují návrat komunismu. Převážně jsou to důchodci, neboť právě ti poslouchali komunistické ideje nejdéle z nás. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou a ta se následně stává realitou.
Průměrný věk dožití je v České republice 73 let u mužů a 80 let u žen. Dá se tedy říci, že průměrný Čech se dožije 76,5 roku. Stále zvyšující se věk odchodu do důchodu dosáhne toho, že v důchodu budeme žít 10 a méně let. Je to smutné, ale je to tak. Otázka tedy zní, zdali je možné, aby jakákoliv politická strana, či jedinec za takto krátkou dobu měl šanci dosáhnout signifikantních výsledků ve svých volebních plánech, či nikoli? Nebo jinak. Dokáže naplnit za tuto dobu svoje sliby, kvůli kterým jsme tu či onu stranu volili? A v případě důchodce je také na místě otázka, dožiji se toho vůbec?
A tak na první pohled diskriminující věta spočívající v odebrání volebního práva důchodcům, může nabýt zcela jiných rozměrů. Možnost odebrat jim volební právo, nemusí vždy znamenat důchodce ochudit o jejich práva a odsunout je na vedlejší kolej. Cílem také může být zabezpečit jim klidné stáří a důstojné dožití bez tíhy odpovědnosti, která na ně volbou padá, ale také zamezit zklamání, které se dostaví v okamžiku, když volí něco, co již nedostanou. Výrazné změny, či posunu do jakéhokoliv směru nelze dosáhnout za pár let. Důkazem toho jsou prožité roky po sametové revoluci. Mnozí mají pocit, že jsme se moc daleko neposunuli. Že stojíme na místě a kormidlujeme naprázdno. Částečně je to pravda. Velké změny se totiž tvoří z maličkostí. A naše zkorumpované duše jsou natolik otrlé, že ty maličkosti nevidí, nevnímají je, případně jim nepřikládají žádnou vážnost. Tuto otrlost si s vůlí či nevůlí neseme sebou a často předáváme svým následovníkům. I proto je málo pravděpodobné, že by se dnešní důchodce dožil toho, co si při volbách zvolí.
Také je ale velice pravděpodobné, že je osoba v důchodovém věku orientovaná doleva a ve velké míře jediné, co ji zajímá je to, kdo se o ní reálně postará na sklonku života. Zajímají ji sociální jistoty, se kterými pravice zase až tak moc nepočítá. Nemějme to dnešním důchodcům za zlé. Jsou to poválečné děti, jsou ve složité situaci, neboť mládí a značnou část produktivního věku prožili v komunismu, takže se nemuseli starat o to, jak to bude v důchodu a tudíž ani neměli možnost, či potřebu se na něj připravit. Je tedy logické, že požadují, aby se o ně v tuto chvíli postaral stát stejně, jak se za komunismu postaral o jejich rodiče. Obecně vzato, je ve velké míře hlas důchodce, hlasem levice pro levici. Neříkám, že je to špatně, ale tak trochu mi to připomíná úsloví: „O nás, bez nás“. Neboť důchodci nevolí sami pro sebe, volí pro nás, pro další generace. Změna je dlouhodobý proces. Proces pro jednu až dvě generace. Je správné, že důchodci rozhodují u volebních uren o tom, jak se budeme mít my za 10, 15 či 20 let? Problém samozřejmě není v tom, že důchodci můžou volit, ale v tom, že nechodí volit mladší generace, aby je přehlasovaly.
Článek není míněn osobně proti nikomu, není psán ze záště či nenávisti k starší generaci, ke které s úctou vzhlížím. Je to pouze zamyšlení se nad tím, jak naši rodiče rozhodují o našich životech i po tom, co opustíme jejich hnízdo. A to bez ohledu na to, zdali se nám to líbí, či nikoli.
