Jednou večer, na Karlově mostě cestou domů, jsme přihlíželi páru středního věku, který se pokoušel nad Vltavu vypustit lampión štěstí. Velká papírová koule poháněná teplým vzduchem plápolajícího ohně v její spodní části, na niž Vám pohled zahřeje duši, má i mystický význam. V staré Číně, odkud tradice pochází, lidé věřili, že vypuštěním lampionu do výšin od sebe odeženou všechny špatné duchy a pak je čeká šťastný život. Tato úmluva, mezi nebem a starými Číňany byla následně vylepšena a praví, že když na lampion napíšete svá tajná přání, dostanou se do Nebe a všechna se Vám splní.
Ti z Vás, kteří znají pohled na noční Hradčany, mi jistě dají zapravdu, že pohled na ně je to nejkrásnější a nejromantičtější, co v životě viděli. Atmosféra okamžiku, který se Vám naskytne při zhlédnutí osvětleného Pražského hradu v pozadí a soch hlídajících most v popředí, je krásná, tajuplná, místy až mystická. Nelze jí vyvážit penězi, či nahradit hmotnými statky. Možná i z toho důvodu je večer na Karlově mostě přeplněno. Turisti chodí z jedné strany řeky na druhou, rozhlíží se, fotí a pochvalně hodí mince umělcům, kteří zde předvádí svá vystoupení a přikyvují jeden druhému na znamení souhlasu, že takovou krásu nečekali.
Vypuštění lampionu štěstí na tomto místě, má tedy své opodstatnění. Mystické místo pro mystický úkon. Páru snažícímu se o vypuštění lampionu přihlížela asi stovka lidí. Ten se svým úkolem zdatně bojoval, neboť lampionu se moc vzlétnout nechtělo. A když, zdánlivě omylem, upustili lampion do prostoru, začal rychle klesat na hladinu řeky.
Kolemjdoucím, a zdálo se, že i sochám němě přihlížejícím na snahu dvou lidí odehnat vše zlé z jejich životů, se zatajil dech a davem se nesl povzdech neúspěchu. A v jedné chvíli, kdy byl lampión jenom kousek od toho, aby se dotkl hladiny a zůstal s ní spojen navždy, si to rozmyslel a začal stoupat vzhůru. Když překonal okraj mostu a lidé ho mohli opět zahlédnout, všichni propadli nenucenému smíchu a začali tleskat. Netleskali jenom úspěchu dvou lidí. Tleskali i sami sobě. Tleskali všem lidem stojícím na mostě. Ve vzduchu bylo cítit souznění lidských duší, souznění těch, kteří pochopili, že nevyužít krásu tohoto okamžiku a zavrhnout ho v zapomnění, je ten největší hřích. Lidé neměli radost pouze z toho, že lampion se nepotopil. Měli neskrývanou radost z úspěchu odehnání zlých duchů od dvojice, která lampion vypustila. Přáli jim štěstí, které je od té chvíle čekalo. A tak se pohled na Hradčany v pozadí a dav upřímně se usmívajících lidí v popředí, stal tímto okamžikem ještě hezčí, než byl kdy před tím.
My jsme stáli opodál, dívali se na lampion, jak stoupá výš a výš k obloze, až nám úplně zmizel z dohledu. A já měl pocit, že žít na tomto světě je krásné. Že lidstvo, i když uhranuté pohledem na luxus běžného života, nezapomnělo na jeho pravou podstatu. Věděl jsem, že lidstvo má ještě šanci na záchranu!
