Zdál se mi sen, že žiji ve světě, kde je vše možné. Kde zázraky se konají na počkání a nemožné do tří dnů. Kde hlas občana něco znamená. Kde politik není „persona non grata“, ale prodloužená ruka lidu, jeho ústa, jeho gesta. Kde mezi protistranami panuje respekt a uznání. Kde pravice i levice si váží své voliče a nabízí jim lepší život, lepší stát. A to nikoli pouze ve volebních sloganech, ale v jejich činech. Měl jsem pocit, že žiji ve světě, kde prezident akceptuje mantinely svého mandátu, kde morální zásady znamenají mnoho, kde silnější je ten, kdo má argumenty, ne ten, co se uchyluje k podlostem.
Byl to hezký sen. O to více ošklivé bylo probuzení do reálného světa. Do světa, kde ze všech stran na nás koukají agresivní populistické slogany, kde se pro urážku protistrany nechodí daleko, kde manipulace s pravdou je součástí volební strategie. Kde si politici myslí, že voliči jsou stádo, kterému stačí slíbit zelenější pláň a nesejde na tom, že pak na ní budou místo trávy bodláky.
Být politikem na dnešní politické scéně v České republice je dnes ostudou. Stát se jím, znamená odhodit svojí hrdost, vzdát se svých morálních zásad, vzdát se toho, čemu věřím. Vzdát se sám sebe a přijmout diagnózu schizofrenie a patologicky akceptovat všechny její projevy. Když to neučiníte, Vaši kolegové se postarají o to, abyste již politikem nechtěli být.
Pravice a levice by měly být naprosto jiné subjekty, odlišující se svými ideami, které proměňují v skutky. Jejich voliči by je měli volit podle toho, jak to cítí a k jakým názorům mají blíž. Nikoli proto, že kandidáti protistrany jsou jim natolik odporní, že by neunesli pohled na koalici tvořenou z jejich tváří.
Voliči pravice i levice, jsou zcela odlišní. V jednom jsou si ale přece rovni. Po volbách dostávají od svých politických stran naservírováno něco úplně jiné, než co si při volbách objednali.
A tak se ptám, zdali má smysl jít volit? Zdali je možné po volbách dostat to, co si objednáme, když politických stran je tak mnoho, že vytvořit alespoň dočasně funkční koalici bude opět otázkou mnoha kompromisů a ústupků. Ptám se, zdali přísliby světlých zítřků se jednou promění ve skutečnost. Chci se politiků dotázat, jestli si myslí, že je správné, a to bez ohledu na to, zdali vládne pravice či levice, že rozhodující slovo po volbách nemají vítězové, ale strany, které dosáhly nejméně hlasů, ale splnily podmínku 5% procent. Zajímá mne, proč vznikají pořád nové politické strany, když voliči jsou už stejně natolik zmateni, že ani nevědí, že jejich volbou situaci nejen nezachrání, ale ještě zhorší.
Všechny tyto otázky se mi honí hlavou a já pomalu zapomínám na příjemný pocit vyrovnanosti a jasnosti na politickém poli, který jsem měl možnost poznat, i když pouze ve snu. Vrací se mi nechuť jít volit. Ale uvědomuji si, že když se vrátí komunismus, bude to ještě horší. Ztratíme soukromí, bude nám vytýkána naše individualita, budeme nepřáteli, které bude třeba odstranit pro dobro státu. Nestanou se z nás ovce, kterým byla slibována pláň s trávou a jsou v ní bodláky, nýbrž ovce, které si ty bodláky budou muset pochvalovat.
Věřím v zázraky? Věřím v nemožné? Nevím. Věřím ale, že jednou přijde den, kdy se sny stanou skutečností a při volbách zvolím politickou stranu proto, že jí věřím, že se ztotožňuji s jejím programem, že respektuji jejího vůdce. Budu volit, protože něco chci.
Letos, to ale ještě nebude. V říjnu opět půjdu k volební urně s pocitem, že volit už dávno není má výsada nýbrž nemilá občanská povinnost volit menší zlo. A zajisté nebudu jediný.
Jmenuji se Martin. A věřím, že nejsem utopista.
