Vyrůstat v ateistické společnosti Vám zaručuje nikoli dostatek kvalitního vzdělání podloženého ověřenými důkazy, nýbrž naprostou nevědomost. Vynechat při výchově dětí něco tak důležitého a zásadního, jako je víra ve „vyšší moc“, je neodpustitelné. Zcela úmyslně desítky let ochuzujeme naše nastupitele rodu o možnost volby, která jim právem náleží, protože my jsme jí automaticky neměli. Nemít informace a neumět se vyjádřit k takto zásadnímu tématu jako je víra, je v dnešní době určitá forma novodobé negramotnosti, kterou díky totalitnímu režimu nadále a bez rozmyslu předáváme z pokolení na pokolení.
Nejčtenější knihou na světě je bible. Kolik z nás jí četlo? Česká republika může být dávána za vzor ateistického národa a věřících u nás stále ubývá. Jak je to možné? Jak je možné, že všude na světě hraje v životě jedince a společnosti víra v Boha tak velkou roli a proč je tomu u nás jinak? Čím zaplňujeme to místo v našich duších, ve kterém se u jiných nachází boží láska?
V naší zemi je pouze 13,5 % věřících lidí. U takto nízkého čísla je podivuhodné, kolikrát za den můžete zaslechnout jméno Boží. Když máme trápení, bez ohledu na to zdali jsme věřící či nikoli, vzýváme Boha, aby stál na naší straně. Čas od času se každý z nás obrací k božstvu, ve které nevěří a prosí ho, aby mu pomohlo. A když se stane, co si přejeme, jsme tím zprvu na chvíli zaskočeni, nikoli však natolik, abychom učinili ve své mysli závěr, že možná jsme opravdu pouze figurkou na šachovnici božích her. Rychle najdeme logické vysvětlení, proč se z nás stal v tomto boji vítěz a zapomeneme na chvíle bezmocnosti v době boje.
Nechci tady klást důraz na otázky existence, či neexistence Boha samotného. Sám nevím, zdali v něj věřím, či nikoli. Často jsem s úsměvem na otázku, zdali věřím v Boha, odpovídal: „Ne, nemohu, já jsem dítě komunismu“. Snad jen v jednom mám jasno, že nevěřím v církve. Věřit v Boha, v Osud či ve Vyšší Moc, ne že není to samé jako věřit v církevní instituce, ale je to pravý opak. Jsou to zcela protichůdné víry. Bůh stvořil přírodu, nikoli kostel, a kdo určuje zeměpisně jeho přítomnost, popírá jeho existenci.
Pak mne ale napadlo, že otázka, která je kladena při veřejných průzkumech na toto téma, možná není postavena správně. Tážou se nás, jestli věříme v Boha, odpovíme ne. Jaká by ale byla naše odpověď na otázku, jestli věříme v Osud? Nebo ve Vyšší moc? Nebo Karmu? Možná bychom odpověděli stejně, možná nikoli. Možná by nás to donutilo přemýšlet. Neboť mít v sobě víru, nemusí vždy znamenat věřit v Boha.
Člověk může mít pocit, že v této společnosti je snaha nevěřit nikomu a ničemu, snad jenom sám v sebe. Nestarat se o jiné a hledět si svého, je dnešním trendem. Konzum zahltil naše životy a možná zaplnil místo v duši, které patří Bohu, a my už nemáme čas se na chvíli zastavit, vidět barvy léta, a ani se nemáme čas pokochat krásou duhy. Uniká nám podstata, proč jí vůbec Bůh stvořil. Jsme imunní vůči zlu, které se děje kolem nás a v případě, že se nás přímo netýká, ho hrdě ignorujeme. Hodnoty, které ctíme, se zdají být pomýlené. Zlo se stalo běžnou součástí našeho života a úplně jsme zapomněli na to, že k jeho vítězství stačí, když budou dobří lidé sedět se založenýma rukama. Špatný to začátek nastávajícího konce, který nás nemine, když nezačneme činit. Je špatný názor, že s tím nemůžeme nic udělat a je ještě horší očekávat, že tak za nás učiní jiní.
Poněkud utopistické je věřit, že jako šmahem ruky se změní postoj jedince ve společnosti a když jich bude dost, ocitneme se opět v ráji a budeme věřit, že nikdo z nás neochutná ovoce ze stromu poznání a my budeme žít šťastně až do smrti.
Za pováženou ale stojí myšlenka, že i když nikoli kvůli blahu lidstva a budoucích generacích, ale z čiré vypočítavosti jednotlivce si může i tento poživatel konzumu položit otázku: „A co když Bůh opravdu je? A co když je po smrti křižovatka se šipkou Nebe a Peklo? Jak obhájím svoje chování na tomto světě Svatému Petrovi u nebeské brány? „
Jsou to jednoduché otázky nutící nás se zamyslet nad našimi skutky, neboť tím, co činíme a co si myslíme, vytváříme denní realitu našich životů. Zkusme jí tvořit tak, abychom se nestyděli za teoretickou možnost obdržet jízdenku na Noemovu archu v případě zkázy lidstva.
Bylo by lepší, kdybych mohl napsat, abychom neztráceli víru, ale neodpovídalo by to ani každodenním činům jedinců, ani náladě ve společnosti.
Proto nepíši, abychom neztráceli víru, ale abychom jí vrátili do našich životů, vytvořili jí tam, kde není a nebyla, implementovali jí do společnosti, nechali jí zaplnit prázdná místa v našich ateistických duších. Když budeme věřit ve Vyšší moc, budeme mít možnost jí požádat o pomoc. Budeme mít možnost věřit, že se nám splní to, co chceme. A když budeme něco opravdu chtít, celý vesmír se spojí, aby nám to dal.
Ale když se nám to nepovede, děj se s námi vůle Boží.
