Jak skvěle může znít pár sloganů z úst někoho, zatím ne zcela známého či „pošpiněného“. Sloganů o tom, že je jiný než ti ostatní, že dělá to, co říká, že umí dát lidem práci nebo to, že jsme šikovní a že za stav republiky nemůžeme my, ale nemehla, která náš řídí. Všechno to zní líbivě až skvěle. A tak nedokážu porozumět, proč tomu z úst zakladatele hnutí ANO moje mysl nevěří. Obecně vzato by to měl být můj člověk. Pravicově orientovaný úspěšný podnikatel s otevřeným projevem ve stylu „co na srdci to na jazyku“. A ještě k tomu je původem ze Slovenska, kde má moje rodina kořeny. Není co dodat. Všechno to zní tak nádherně! To musí být on! Ten pravý, který to všechno zvládne a zařídí tak, aby nám všem bylo dobře!
A tak denně nutím svoje negativní myšlenky na jeho osobu k přesvědčení, že si Babiš zaslouží šanci na změnu jejich názoru. Ale ty mne ne a ne poslechnout. Ať se snažím, jak se snažím, ze své podstaty totiž vždy nejdřív hledám v lidech to dobré, tady se mi to prostě nedaří.
Co si budeme povídat. Pan Babiš mi moc nepomáhá v tomto boji, který denně svádím se svojí myslí. Ať už debatou u Václava Moravce o ceně toastového chlebu, kde se není schopen v samé své sebestřednosti povznést nad pejorativní tón Víta Bárty vůči jeho osobě, nebo naprostou ignorací moderátora a jeho konkrétních dotazů, či samou podstatou nemožnosti ho zastavit v jeho obšírných monolozích, kde útočí na konkrétní osoby. Výroky o nevědomosti existence minimální mzdy, následně bez rozmyslu prohlášením o možnosti minimální mzdy ve výši 15.000,- Kč bez evidentních znalostí souvislostí tohoto tématu, ale ani svým působením v KSČ, protože dle jeho slov maminka pro něj chtěla jen to nejlepší, si u mých myšlenek za poslední dny moc nepolepšil.
Co ale vadí také mne, nikoli pouze mým tmavým myšlenkám, je fakt, že politik, který aktivně vede politické hnutí plánující kandidovat ve volbách, koupí nejčtenější veřejné médium v naší republice a chlubí se plánem skoupit další. Jeden by si mohl myslet, že se jedná o jakýsi střet zájmů. Možná ne v pravém slova smyslu, ale zajisté ve smyslu morálním. Prohlášením o tom, že jako nový majitel, který je zároveň aktivním politikem, bude učit české novináře psát pravdu, si myslím rozumně uvažující veřejnost neuklidnil. Neboť jak víme, je pravda a „pravda“. Pravda člověka jí interpretujícího může být zcela jiná, než pravda skutečná, nebo i jiná než pravda, jež byla vyřčena jakoukoliv jinou osobou.
A tak se denně obávám dotěrných otázek mých myšlenek, které se mne dokola táží. Proč ten Babiš do té politiky vlastně šel? Proč by úspěšný podnikatel, natolik lpící na své rodině jak nám prezentuje, ztrácel svůj zajisté drahocenný čas na politických mítincích? Jak může tolik „plivat“ na všechny lidi pohybující se na českém politickém poli, když právě v časech jejich působení se mu podařilo v našem státě vybudovat tak úžasnou a skvěle prosperující, takřka monopolní firmu v potravinářském průmyslu? A proč až po založení svého politického hnutí, nikoli před tím koupil Mafru? Proč nechtěl učit novináře psát pravdu před tím, než se začal angažovat v politice? Nebyly by mu snad jeho pohnutky před tím více věřeny? Všechny ty otázky na mne moje myšlenky hrnou a hrnou a já nemám sílu je zastavit. Bez mého souhlasu mne nutí zamýšlet se nad odpověďmi, ze kterých, jako člověk hledající v lidech hlavně to dobré, nemám radost.
Krom toho, že věřím v nemožnost pojmout řízení státu stejně jako řízení firmy, jsem silně přesvědčen, že člověk se zájmem o politiku, o stát a o jeho občany by měl mít alespoň základní přehled a obecný názor, který si umí obhájit, a to na všechny otázky související s každodenním životem občanů v republice, kde chce kandidovat. Předpokládal jsem, že politik chce být člověk, který oplývá elementárními znalostmi problematiky sociální, ekonomické, hospodářské či kulturní.
Nevím, proč jsou mé myšlenky natolik skeptické ke hnutí ANO. Snad je to způsobeno zklamáním, které nám přinesl obdobný projekt Věcí Veřejných, či pouze tím, že se v politice objevila další arogantní persóna, ale celé mi to nějak nesedí. Měl jsem možnost za 15 let, kdy se pohybuji v produktivním světě potkat lidi, kteří jsou, jak se říká, za vodou. Ať už dělali to či ono a ke svému majetku hmotnému i nehmotnému došli cestou přímou či klikatou, a bez ohledu na to z jaké startovní čáry začínali, je pojilo jedno. Když byli opravdu „za vodou“ a více již nepotřebovali, jejich mysl se dostala do naprosté rovnováhy. A když je mysl v rovnováze, způsobí to dvě věci. Osoba, která toho dosáhne, a nemusí to být jenom v materiálním světě, je neuvěřitelně „nad věcí“ a ta druhá věc je, že nic a nikdo ji nedokáže rozhodit. Při dialogu s kýmkoliv, či monologu pro kohokoliv nejdřív důkladně promyslí, co řekne, neboť si uvědomuje možné důsledky svých slov. U Babiše toto postrádám. Chybí mi u něj rovnováha mysli tak často viděná u lidí, kteří se nedají uplatit, neboť už mají dost, jak se on nechal slyšet. Není mi příjemné jakési „tlačení na pilu“ z jeho strany.
A tak boj nadále trvá. Pořád se snažím mysl přemluvit ke změně názoru. Ta to ale nadále radikálně odmítá. A tak nevím, jak hnutí ANO dopadne u letošních voleb, nevím, jak dopadnou periodika pod křídly MAFRA pod vedením Babiše. Jedno ale vím určitě. Letos ještě hnutí ANO volit nebudu. Letos jim svůj hlas nedám. Možná za 4 roky. Možná se Babišovi povede moje myšlenky přesvědčit o tom, že co hlásá, tak opravdu myslí. Že mu nejde jenom o Babiše, ale také o nás, občany.
