Můj boj s angličtinou

Můj boj s angličtinou byl dlouhý a v podstatě do roku 2012, kdy jsem se s tím rozhodl už konečně něco dělat, plný proher. Začalo to už na střední škole, kde nás nalákali na angličtinu a po nástupu na školu se omluvili, že nás je ve třídě málo a že holt budeme všichni dělat němčinu, kterou jsem nesnášel a velmi úspěšně jsem do dneška zapoměl vše krom počítání a pár nejběžnějších slovíček. Později jsem se díky hraní počítačových her naučil některá slovíčka sám, ale ta se ukázala v běžném životě nepoužitelná. Můj nejoblíbenější "word list" se skládal převážně z anglických názvů všech možných zbraní, vojenských hodností, středověkých povolání, staveb atd. Gramatiku jsem neuměl vůbec a v dospělosti na dovolené se můj způsob komunikace omezil na jednoslovné odpovědi + jsem u sebe objevil talent na pantomimu při ukazování všeho možného :-).

Dávno jsem si přiznal, že ač jsem v plno věcech dobrý, vlohy na jazyky mezi ně nepatří. Každý máme něco, co nám moc nejde a pak to úspěšně ignorujeme, ale tím se nechuť, s tím něco dělat, ještě víc prohlubuje. Už teď nevím, co se před těmi dvěma roky změnilo. Možná už opravdu velká nutnost znalosti angličtiny v práci nebo při našich cestách s kamarády po světě, možná můj sen vycestovat někam do zahraničí na delší dobu než jen týdenní "koupačka" u moře. Spíše to bylo vše dohromady. Shodou náhod jsem se od kamaráda dozvěděl o soukromé jazykové škole Lite, kam on začal chodit a měl výsledky, tak jsem se rozhodl to taky zkusit.

Maximálně motivován a taky o cca 10 000 Kč lehčí (kurzy tam patří mezi ty nejdražší) jsem se vrhl do studia. Při rozřazovacím testu mě správně odhadli na nejnižší úroveň, kde se začíná od primitivních větných spojení jako "This is a cat." :-) a jsem za to rád. Jako nepopsaný list papíru si mě zpracovali hezky od základů a po pár měsících jsem byl schopen se domluvit v nejběžnějších životních situacích a vybaven třemi nejzákladnějšími časy.

Nejvíce mě ale dali následné letní intenzivní kurzy. Od pondělí do neděle po dobu jednoho týdne (asi 50 hodin výuky + tak 10 hodin na domácí úkoly) to do vás tlačí pod tlakem takovým způsobem, že si skládáte anglické větičky i ve spaní. Tenhle styl výuky není pro každého, protože ten "drill" je obrovský a musíte tomu v ten týden podřídit úplně vše. Mimochodem, já před dvěma lety absolvoval během jednoho léta tři takovéto intenzivní kurzy.

Jak to ta škola dělá? Vlastně nic moc zázračného (na první pohled), žádné pomůcky, učebnice apod. Stačí jim jen dobře proškolení a motivovaní lektoři, tabule a procvičování ve dvojicích a neustálé tlačení vás do toho, abyste mluvili, mluvili a ještě jednou mluvili, samozřejmě anglicky. Systém mají celkově velmi promyšlený, proto vás hned nezahltí náročnou gramatikou v době, kdy ji ještě nedokážete rozumě pochopit a použít a skládají vaše znalosti jako kostičky Lega, jednu hezky za druhou. Nebylo pro mě překvapením, když jsem zjistil, že autorem stylu výuky je jistý L. Ron Hubbard, zakladatel sekty scientologů. Což byla pro mě paradoxně nejlepší reference:-). Zbytečně nad tím učením angličtiny nepřemýšlet a neustálým drylem, opakováním, konverzacemi a výkovými hrami to do sebe dostat tak, až budete schopni slovíčka a věty použít rychlostí lusknutí prstů. V podstatě vám vymývají mozek a "přeprogramovávají" ho do angličtiny. Alespoň na mě to podobně fungovalo.

Jaký je můj pokrok nyní? Půl roku jsem se angličtině moc nevěnoval, tak jsem si tento týden dal zas jeden z těch intenzivních týdenních kurzů a není to tak zlé. Věci, co jsem zapoměl, jsem si zas rychle osvěžil a nakoplo mě to pokračovat v učení. Minulý rok jsem byl na měsíc v Londýně (rok po tom co jsem se anglicky začal učit), chodil jsem tam na lekce angličtiny, žil u rodilé Britky a domluvil jsem se tam, hlady neumřel a udělal si tam pár nových přátel. Ty znalosti nejsou zatím takové, abych mohl dělat v angličtině byznys, běžně konverzovat na jakékoliv téma či číst v originále knížky. Ale domluvím se, když jsem nucen a to čtení taky jakž takž zvládnu, když mám čas a nervy lovit pořád slovník.

Pointou tohoto textu je, že i když jste na jazyky blbí jako já, tak když jste dostatečně motivování (bez toho to asi nejde) a najdete si dobrou školu, která nebude plýtvat vaším časem a energií a bude vás chtít opravdu něco naučit, že to jde. Jen člověk musí vydržet, protože to bude trvat roky a musí být připraven, že často to učení až fyzicky bolí :-). Doufám, že do konce roku se zde pochlubím první knížkou přečtenou v originále. Challenge accepted!