Před zhruba měsícem, kdy celá naše firma bláznila kolem Diabla 3 a hráči nadávali na Blizzard a jejich spadlé servery pod startovním náporem fanoušků, jsem měl trochu jinou “krizi”:-). V ty dny jsem zrovna vyšlapával kopce v peruánských Andách směr Machu Picchu, jedné z nejobdivuhodnějších památek na světě. Ale začněme od začátku.
Někteří možná vědí, že jsem s dvěma přáteli byl větší část května v Jižní Americe. Říkali jsme tomu něco jako Tour de South America, protože jsme navštívili a nebo do nich alespoň “nakoukli” obstojnou řádku zemí z Jižní a Střední Ameriky a právě Peru bylo jeden z hlavní cílů cesty, resp. Inca Trail.
Inca Trail je 42 km dlouhá etapa, která se jde čtyři dny v kopcích kolem Cuzca (tam kde spadnul teď nedávno vrtulník s jedním Čechem). Čtyři dny se může zdát na takovou vzdálenost jako pohodička, však se to běhá jako maraton za pár hodin. Také jsem si to říkal a hlášky, že to je výlet pro důchodce mě byly později často připomínány. Výška kolem 3000-4000 metrů nad mořem a hlavně nonstop výstupy a sestupy na prudkých cestičkách v kopcích s cca 14 Kg batohem na zádech dalo zabrat více, než by se dalo čekat.
Inca Trail je jedna z hlavních turistických atrakcí, co Peru má. Cílem celé cesty je samozřejmě památka Machu Picchu schovaná v údolí mezi kopcema. Trasa fungovala před cca 500 lety, než Španělé vyplundrovali celou inkskou říši, jako spojnice mezi pevnostmi, vesnicemi, observatořemi a běhali po ní poslové. Je ze 70% zachovalá, jen musela být z části zrekonstruovaná. Sotva vedle sebe projdou dva lidé najednou a pro ty z vás trpících strachem z výšek to v určitých úsecích nedoporučuji :). Na Machu Picchu se dá dostat samozřejmě i vlakem či busem, ale to by byla nuda, ne?
Naše skupina se skládala z dvou průvodců, tří Čechů (já a dva kamarádi Tomáš a Tomáš :-)), dvou Argentinců a jednoho Američana. Argentinci byli velmi sympatický pár, kde manžel pracoval v muzeu. Američan jménem Henry byl starší manager v jedné korporaci a i když si nenesl sám zavazadlo, tak ho obdivuji, že to vše dal a přežil. V jeho letech (odhad tak 60) budu maximálně schopen si vzít gamepad z televizního stolku a ne vybíhat kopce. Celou skupinu doplňovali šerpové, kteří jsou kapitala sama pro sebe.
Šerpové nám nesli stan a jídlo. Ale zatímco my jsme hekali při našem 14 Kg batohu se spacákem, oblečením, karimatkou a něco k pití, oni měli pytle o váze asi 25 Kg a kopce s tím nevycházeli ale vybíhali. Však když my jsme ráno vycházeli z tábora, oni vše museli sbalit, uklidit jídlo apod., pak nás doběhnout, předběhnout a až my jsme dorazili do dalšího tábora, tak už měli pripravený stan a vařili jídlo. A tohle dělají každý den, mnoho let. Také všichni vypadají tak o 15 let starší než jsem je tipoval. Dostali na konci trasy od nás všech dýžko.
První den trasy byl realitovně v pohodě. Všichni nabití energií, srandičky a večer jsme ještě otevřeli flašku s něčím na zub a dali se všema paňáka. To, že jsem se táhnul s půlitrem brandy plno spolucestovatelů pobavilo, ale napili se rádi. A než nás stihli sežrat komáři (stále jsme byli v podstatě ještě v údolí), tak jsme zalezli do stanu a šli spát.
Ráno nás probudili už před šestou typickou hláškou: “Coca tea, amigo?” Když jsme do sebe lili čaj z Cocy a snažili se rozlámaní připravit na další den, bylo nám řečeno, že dneska to bude velmi náročné. V tom případě jsem si nachystal pytlíček Cocy, co jsem koupil od stařeny za dolar, že si budu žvýkat, ať jsem dostatečně “naspeedovanej”. Coca je tam mimochodem k sehnání úplně všude. Dělaj tam z toho čaj, bonbony, čokoládu, kokain... :-D. Mimo Peru jsou ale lístky Cocy nelegální, a tak jsem si je přivezl domů radši jen ve formě čaje, přeci jenom jsem viděl třetí sérii Prison Break a přes Panamu jsme později přelétavali.
Náročnost druhého dne se dá stěží popsat někomu, kdo to nezažil. Museli jsme překonat do oběda nadmořskou výšku 1700 metrů, zastávka byla ve výšce 4215 mnm a pak zase asi tři čtvrtě kilometru dolů. Vysoká nadmořská výška, průdká stoupání a dusno byla vražedná kombinace. Pro představu je to asi tak, jako když jdete s batohem celý den po schodech, až na to, že ty schody jsou nekolikrát větší. Pusu jsem měl zelenou od Cocy, ale zas tolik nepomáhala :). Minuta chůze, nabrat nějaký kyslík, pokračujeme, minuta chůze, opřít batoh o skálu, vydejchat, pokračujeme, minuta chůze, napít, pokračujeme... Zde vyhrává silná vůle, kondičku tam na to kromě průvodce neměl nikdo, ani lidé z jiných skupin. Kombinaci slova “tired” jsem slyšel snad na každém kroku. Potom, co jsme odpoledne nakonec stanuli na vrcholu, se zatáhlo, začal foukat silný vítr, ochladilo se a spustil slejvák. Tričko, mikina, bunda, čepice a kapuca a stejně nám v tom vichru a dešti byla zima. 4215 mnm už je znát a cesta dolů byla snad ještě náročnější než obráceně. Mokré kluzké kameny za plného slejváku, okolo vás sráz a do tábora asi 2-3 hodiny chůze. Asi to nebude nic překvapivého, když řeknu, že pršet přestalo, až když jsme došli do tábora. Tam už neuvěřitelní šerpové měli postavený hlavní stan, kde se bude večeřet, tak jsme hned začali všichni sušit oblečení. Američan Henry přišel s jedním průvodcem asi až 3 hodiny po nás a úplně hotový si šel lehnout, ani nic nejedl.
Druhý den byl vskutku náročný a my si gratulovali, že to máme za sebou. Den ale ještě neměl skončit. Jeden z Tomášů začal navečer zvracet a měl běhavku. Vysvětlení průvodce, že to je jen z vyčerpání a nadmořské výšky se ukázalo jako mylné, když prášky, co mu dal jeden doktor z cizí výpravy do minuty vyzvracel. Ten večer se Tomáš moc nevyspal a my také ne. Bez odpočinku a energie nás zas přes šestou vzbudli a čekal nás další den. Cesta již neměla být tak ultra náročná, ale bylo to 16 km z kopce do kopce. Těžko si představit, jak náročné pro něj to muselo být. Batoh mu vzal jeden šerpa, ale přesto bylo vidět, že každý krok je pro něj utrpení. Henry měl také dost a mohla to být navíc jeho poslední cesta. Když jsme scházeli jeden hodně prudký a kamenitý úsek, jsem si dal pauzu a podíval se za sebe nahoru, kde jsou ostatní a zrovna se Henrymu podklouzly nohy, spadnul a byl jen polovinu otočení těla od pádu ze srázu. Průvodce po něm neuvěřitelně rychle chňapnul a zachránil mu tím život. Pokud by se překulil a spadnul, tak ho v těch roštích dole budeme hledat týden. Ten den byl dlouhý, vůbec to neutíkalo a do tábora jsme přišli skoro za tmy. Tomášovi se naštěstí večer udělalo už o něco lépe a tak jsme se těšili, že se konečně vyspíme. Mýlil jsem se. Šli jsme spát docela brzy, už jen kvůli tomu, že poslední den se vstávalo ve tři ráno, abychom stihli dojít k Machu Picchu na východ slunce.
Ano, Tomášovi už bylo lépe, ale jako další oběť si střevní potíže vybraly mě. Musím říct, že to byla opravdu dlouhá noc. Velká bolest břicha, zimnice (v noci tam standardně bylo kolem 4 C), člověk se bál pohnout aby to nešlo horem nebo dolem. Zabouchání na stan ve 3:00 s “Coca tea, amigo?” bylo jako vysvobození. Snídani jsem nejedl, nic z toho, ani oba kamarádi. Máme podezření, že šerpové vodu z potoka pořádně nepřevařili, holt z čeho se kouří je pro ně vařící asi. Nechápu, že ostatním nic nebylo, ale možná to přišlo později, protože i druhý Tomáš měl problémy s žaludkem po návratu z treku a všichni jsme ho měli rozhozený alespoň tak týden. Každopádně jsem si už dokázal představit, jak se Tomášovi šlo ten třetí den, protože každý krok, každé poskočení po kameni bylo jako když vás někdo kopne do břicha.
Naštěstí ale Machu Picchu už nebylo daleko a ten pohled, kdy z kopců vycházející slunce vyhání stín a postupně začíná osvětlovat pradávné město Inků, stálo za to. Dole u památek už byla restaurace a já se napil Coca Coly, asi nelepšího léku na rozhozený žaludek a bylo nám dobře. Venku azuro, připojení k netu :-), Diablo 3 rozesláno (jak mě přišla SMS) a před námi ještě cca 10 dní dovolené. Měli jsme radost, že jsme ten trek dali, že jsme si všichni koupili tričko “I did it” s logem Machu Picchu, sedli na vlak a čtyři dny nemytí, zaprášení, špinaví, smradlaví ale spokojení odjeli do Cuzca vstříc hotelové posteli...
Zde malá galerie fotek.
Více o autorovi najdete na jeho Twitteru.
