Když se profesor Bouček ptal žáků, kdo jsou jejich rodiče a co dělají, Havel mlčel až do poslední chvíle a pak teprve neochotně prozradil, že jeho otec má hospodu, vlastně dvě hospody. „Hospody? Jaké hospody?“ zeptal se učitel. „Barrandov a Lucernu,“ špitl Havel.
Velká část lidí si pamatuje, co dělali 11. září, když spadla Dvojčata. Stejně tak si plno lidí přesně vybaví, co dělali 17. listopadu 1989, kdy stejně tak rychle padl socialismus v ČSSR. Já si ten den celkem jasně pamatuji. Bylo mi devět, chtěl jsem koukat v televizi na děcký pořad, ale ten neběžel a místo toho tam nějaký kníratý a ráčkující pán promlouval k lidem z pódia. Vůbec mě nezajímal a už vůbec ne to co říkal. Ale dle výrazu a zaujetí rodičů u televize to muselo být asi důležité.
Je 25 let poté. Nejen, že mě už zajímá, co to tenkrát říkal na Letné, ale i jak žil a co ho motivovalo, že se nakonec stal hrdinou revoluce a jeden z nejznámějších Čechů ve světě. Pomoci mi k tomu měla kniha Havel od Michaela Žantovského, svého času mluvčího prezidenta a později velvyslance ČR v USA. Zda jsem se něco dozvěděl a kniha zaujala, se pokusím shrnout dále.
Autor byl nejen Havlův zaměstnanec ale později i dlouholetý přítel a podle toho jsem k životopisu přistupoval. Proto mě překvapilo a potěšilo, že velká část knihy Havla neidealizuje a nezavírá oči nad jeho povahou, podvádění manželky atd. Podle knihy byl náš prezident trochu rozpolcený. Byl sebestředný, ale často o sobě až chorobně pochybující. Po dětství pod vlivem dominantní matky hledal v dospělosti podobnou partnerku a našel ji v Olze, kterou ale systematicky podváděl, což často hodně protiřečí s kázáním o morálních hodnotách. Prezident byl také velký perfekcionalista. Po vzoru psaní svých divadelních her byl zvyklý si do nejmenších detailů inscenovat státnické návštěvy a celkově "kecat" do každodenního provozu hradu. Na druhou stranu nebyl namyšlený. V době své největší slávy využíval všechny fin. prostředky a kredit na to, aby pomohl politicky perzekuovaným umělcům a zemi celkově. Obětoval svá nejlepší léta ve vězení i když ho to stálo zdraví a psychické problémy. Celkově ho vězení a šikana komunistické strany výrazně ovlivnila. Dokázal pak vyjít i s lidmi z jiné soc. vrsty a jinými názory. Dokázal lidi spojovat a ne rozdělovat a díky své velké míře zodpovědnosti vůči zemi dokázal plno svých vizí dotáhnout do konce.
Přes všechny charakterové chyby ho ale po každé stránce v knize máte více a více rádi. Možná i trochu s oddechnutím, že ani Havel, ač často tak prezentován, nebyl svatý. Že to byl také jen člověk, který toho ale hodně dokázal a hodně své zemi obětoval a to nejen své zdraví, které mu zničilo zmiňované vězení (… a také hodně cigaret a alkoholu, ale to jaksi patřilo k době).
Kniha sleduje jeho život od dětsví v prominentní a bohaté rodině, přes jeho autorské úspěchy, dobu temna (normalizace), vězení, revoluci, rozdělení ČSR, prezidenství až do jeho skonání. Obšírně se zabývá také jeho divadelním a psaným dílem. Pro pochopení Havlovi osobnosti a jeho aktuálního duševního rozpoložení je to potřeba, ale rozbory jeho divadelních her pro mě byla vždy nejnudnější část a autor knihy by nemusel tolik exibovat o jejich znalostech. Kniha se ale jinak velmi dobře čte a nenudí. Občas jsem měl při čtení husí kůži (části o normalizaci a revoluci), kdy je čtenář, díky úzkému záběru jen na Havla a jeho okolí, slušně vtažen do děje.
Žantovský přiznává, že psal životopis primárně pro zahraničního čtenáře (rozuměj amerického), což, jak se ukazuje, není vůbec na škodu. Je protkaná popisy moderní historie země a vysvětlování kontextu dějin. Dále si autor odpustil rozpitvávání nedůležitých svárů s real-politiky, kteří se knihou občas mihnou, ale dále těmito epizodními postavami dějin naší země čtenáře nezatěžuje neb nejsou důležití.
Kniha končí trochu depresivně a to nejen blížící se smrtí prezidenta, ale jeho rozčarováním ze směřování politiky a občanské společnosti naší země. Havel, který o sobě a svých činech stále pochyboval, toto selhání vztahuje na sebe a poslední roky, i díky zdravotním problémům, se utápí v silných depresích.
Kniha i její fyzické provedení mě velmi zaujala a koupi s klidným svědomím doporučuji. Zaručuji, že v knihovně se bude hezky vyjímat.
"Celý život si prostě myslím, že to, co se stalo, se už nikdy nemůže odestát, a tak vlastně všechno navždy trvá. Bytí má zkrátka paměť. A tedy i moje maličkost - buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel - tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu." Václav Havel.
