Peníze nebo život(ní prostředí)

Na známé loupežnické ultimátum, které je u nás díky pohádkám stejně slavné jako Shakespearovské dilema být či nebýt, reagovala asi většina přepadených tím, že zahodila svůj majetek a utekla. Teď ale nejsme v pohádce nýbrž v realitě a stojíme před ultimátem, které nám dává silná klika příznivců obnovitelných zdrojů energie. Reprezentují ji někteří politici, podnikatelé, kteří chtějí na „čisté energii“ vydělávat, řada novinářů a samozřejmě ekologičtí aktivisté. Co uděláme milí spoluobčané?

Slyšíme to ze všech stran. Prý je třeba bojovat proti emisím, znečišťování životního prostředí, klimatické změně. Musíme se údajně rozloučit s fosilními palivy, zavřít uhelné elektrárny, odklonit se od nebezpečného jádra a vrhnout všechny síly směrem obnovitelných zdrojů, jinak nás prý čeká katastrofa.

Hmmm na tom asi něco bude, když to už popáté čtu v novinách a podesáté slyším v televizi, řekne si nejspíš řada příjemců těchto katastrofických vizí. Bohužel už se tolik nemluví o tom, co za to. Přitom by finanční stránka věci měla stát v argumentáři hodně vysoko. Týká se totiž peněženky každého z nás a není ani zdaleka zanedbatelná. Pokud jste si totiž nevšimli, zkratky bio či eko jsou něco jako vysokohorská přirážka. A nebavíme se zde rozhodně o Krkonoších, ale spíš se pohybujeme ve výškách, které by měli problém zdolat i nejlepší horolezci.

Boj proti znečištění ovzduší, změnám klimatu a sázka na obnovitelné zdroje se totiž pohybují v částkách, ze kterých se musí zatočit hlava i majitelům soukromých tryskáčů. Náš malý tuzemský solární boom vyjde podle výpočtů Nejvyššího kontrolního úřadu na bilion korun. Pro lepší představu se jedná o tisíc miliard, což v přepočtu na obyvatele České republiky vychází na sto tisíc korun na hlavu včetně těch malých právě narozených. V sousedním Německu se rozhodli odstavit v roce 2020 odstavit všechny jaderné elektrárny. Toto politické rozhodnutí mělo podle slov německého ministra životního prostředí vyjít každého Němce na zhruba 3 300 korun ročně, což naši západní sousedé byli ochotni zkousnout. Jenže už nyní se ukazuje, že realita bude oproti optimistickým propočtům finančně pochmurnější. A dokonce i bohatí a ekologicky vstřícní Němci už se začínají bouřit. To vše ale není nic proti tomu, kolik nás všechny stojí boj s větrnými mlýny, tedy pardon se změnou klimatu. Odhady se různí jako den a noc, ale každopádně se mluví o částkách v desítkách bilionů eur, čímž se v naší momentálně slabé koruně dostáváme až částce, pro kterou existuje označení trilion.

Jsme skutečně ochotni tyto částky platit? Jsme ochotni obětovat své peníze na údajnou záchranu životního prostředí? Jsme ochotni přistoupit na tuto hru, zejména když asi všichni tušíme, že jediný skutečně pravdivý a ověřitelný údaj je částka na našich složenkách? Pod tvrzení, že je třeba chránit životní prostředí, se asi podepíše každý normální člověk. Při plném vědomí, kolik za to platíme, už by však místo podpisů přibývaly spíše otazníky. Ono je totiž finančních konsekvencí daleko víc. Momentálně se u nás mimo jiné schyluje k aktualizaci Státní energetické koncepce, ve které se mimo jiné počítá s útlumem těžby a využití hnědého uhlí a naopak výstavbou nových jaderných bloků v Temelíně a Dukovanech. Je přitom jasné, že tato výstavba přijde na stovky miliard korun, které bude muset někdo zaplatit, stejně jako státní rozpočet zatíží horníci, kteří přijdou o práci v zavřených hnědouhelných dolech. Budou jich nejspíš tisíce a například server iUHLI.cz ve svém článku uvedl, že jeden takový nezaměstnaný vyjde stát na více než čtvrt milionu korun každý rok.