Hlad v Evropě

Dnešní noviny přinesly zprávu o 40 milionech lidí v Evropě, kteří nemají na jídlo.

Nutno konstatovat, že vždy byli a budou lidé, kteří se o sebe neumí bez problémů postarat. Někdo nechce či neumí pracovat, někdo má velmi nízké ekonomické povědomí a neumí si s penězi poradit, někdo je v obtížné situaci, důvody jsou i zdravotní a mnohé jiné. Vždy, i když si to zavinili sami zasluhují SOUCIT A POMOC. Je to mravní imperativ, platný od věků, rozvinutý zejména křesťanstvím.

Sociální státy, které se po válce začaly prosazovat, převzali postupně drtivou část této POMOCI. Plošnou nivelací (všichni mají stejně) vycházející ze zcela mylné ideje rovnosti (viz můj předchozí článek) státy pomalu nastavily jistou životní úroveň nemohoucích a také nás odnaučili nést za nemohoucí v našem okolí zodpovědnost a vůbec pomáhat druhým. O vše pečuje stát. Třetím důsledkem péče státu je vzrůst ZÁVISLOSTI nemohoucích na státu.

Před válkou byli i nemohoucí lidé odkázání především na sebe. Důsledkem bylo, že se maximálně snažili přežít. Totální, chronickou či náhlou nemohoucnost řešily obce sociáními bydleními,  církevní řády péčí o nemocné, sirotky a mentálně postižené či umírající, maecenáši zakládáním nemocnic, lidé sami pak příspěvky žebrajícím, pomocí trpícím v nejbližším okolí, prostřeným stolem pro poutníky.

Velkou část lidí, kteří neměli prostředky či schponosti vést vlastní samostatnou domácnost zaměstnávali sedláci. Čeled pak bydlela na statku se zcela minimálními náklady.

Důsledkem zmíněné nivelisace životní úrovně je současná nemožnost snížit životní náklady. Přijde-li rodina či jednotlivec o příjem, má velmi omezené možnosti snížit i náklady. Stále platí byt, teplou vodu a topení, elektřinu, televizi, rozhlas, vodné, stočné, telefon, často pak i auto a hypotéku.

Nemluvím z povýšené posice nejbohatšího příslušníka planety: průměrného Evropana s průměrným příjmem a zdravotním pojištěním. Celé dětství jsem s rodiči a sourozenci prožil v dřevěné chatě, studna zdrojem vody, septik s vlastním čištěním, zahrada na ovoce a pasení ovcí, jedna fáze elektřiny, topení vlastní, uhlí nebylo, dědu sledovala Stb, byl na seznamu lidí k likvidaci v akci Norbert. Náklady na živobytí byly MINIMÁLNÍ.

Dnes bydlení bez vysokého standartdu inženýrských sítí nejen nejsou, ale úředně ani nesmí být. Nikdo je ani nechce. Všichni, bez ohledu na příjem mají a musí mít tento vysoký standard, v drtivé části světa neznámý, tedy elektřinu, vodu, topení, pračku, televizi, mobil, zpevněnou cestu k domu či fén, vše na zmáčknutí tlačítka.

K dosaření optima vedou dvě cesty. Buď stát takto vysoký standard všem nemohoucím zaplatí, nebo umožní vznik opravdu nízkonákladových bydlení s možností sociálního znovuzačlenění pro ty co tak chtějí. Stát by také musel znovu naučit občany nést zodpovědnost za nemohoucí ve svém okolí.

Existuje i teoretická třetí možnost motivovat rodiny aby se zapojily do péče o své členy. Znáte ty ukrajince, vietnamce či jiné národnosti velké části světa, kteří u nás pracují, bydlí bez vysokého standardu a většinu peněz posílají svým rodičům a rodinám. Sociální péče v celé Asii, Africe a Jižní Americe je suplována péčí rodiny. Chápu, že u nás, kde se polovina dětí rodí mimo manželství je takové řešení jen teoretické. Rodiny ani dobrodinci, narozdíl od státu, nebudou nikomu platit nadstandard, vždy jen nutné potřeby.

Takže, stále se zvyšující nadstandard pro všechny či větší rozvrstvení dle možností? Odpoví až masivní krize, která se čekává a uzavře štědré kapsy sociálních států.