Jak jsem těžil zlato v Ghaně 3

Třetí část mého pojednání o Africe a Afričanech. S naším ghanským partnerem Aaronem vyrážíme na oběd.

3.

Jednání dopadlo úspěšně a mohli jsme vyrazit na oběd. Zajeli jsme do nedaleké restaurace. Aaronovi jsem přečetl a přeložil jídelní lístek a po mém asi patnáctiminutovém snažení mi řekl, že mu to je jedno, že si dá to, co ostatní. Objednali jsme svíčkovou, aby okusil něco typicky českého. Když nám jídlo donesli, všichni jsme se chopili příboru. Všichni kromě Aarona, který vzal knedlík do ruky a začal jím jezdit v omáčce sem a tam. Potom knedlík roztrhnul na dvě půlky a jednu z nich si vložil do pusy. Vůbec nedbal na to, že mu omáčka kape na ubrus, na kalhoty a na košili. Totéž se opakovalo u druhé půlky knedlíku. Když dojedl, zdobily jeho zelenou košili bílé proužky, tečky, kolečka a obrazce neidentifikovatelných tvarů. A stejně tak i jeho tvář pokrývaly zbytky omáčky, které na ní pomalu zasychaly, což s jeho černou tváří tvořilo zajímavý kontrast. Vypadal jako negativ Homera Simpsona. Nechtěl jsem mu říct přímo, že je špinavý, proto jsem se ho zeptal, zda-li nepotřebuje zajít na WC. Jeho odpovědí bylo ne. Po obědě si objednal pivo. Když mu ho číšník donesl, chopil se sklenice oběma rukama a začal pít. No, pít. Pít je silné slovo. Začal pivo chlemtat a u toho vydával strašidelné hrdelní zvuky. Všichni hosté v restauraci přestali jíst a upřeli svou pozornost směrem k našemu stolu. Aaron toho nedbal a dál si vesele chlemtal své pivo, které mu během pití stékalo po bradě a dolů na košili a kalhoty. Tento styl pití měl jednu výhodu – částečně tím smyl zaschlou omáčku ze své tváře. Zase jsem se ho jemně zeptal, zda-li nepotřebuje na toaletu. Opět řekl, že ne.

Potom pan Albert Aaaronovi navrhnul, zda-li se nechce projít centrem města a podívat na nějaké památky. Aaronovou odpovědí bylo strohé: „Proč ne?“ Zajeli jsme tedy do centra. A až když jsme vystupovali, všimnul jsem si, že má Aaron na sobě pouze svůj tradiční africký oděv z lesklé látky připomínající pyžamo a lehké mokasíny bez ponožek, což byl na půlku ledna a teplotu -5°C celkem problém. Celou dobu mi to nepřišlo divné, soustředil jsem se pouze na to, ať vše co nejlépe přeložím, a neřešil jsem Aaronův oděv.

„Aarone, ty sis sem nevzal žádné zimní věci?“ zeptal jsem se ho.

„Zimní? Co je to zima?“ odpověděl mi.

„Zima je roční období.“

„Nevím, co je zima, a nevím, co je roční období.“ zněla jeho odpověď.

Tak jsme nasedli zpět do auta a zavezli Aarona do jeho hotelu. Ten byznys s nimi asi nebude tak jednoduchý, jak se na první pohled zdálo, pomyslel jsem si.