Jak už název napovídá, tahle poznámka nebude o šití :) Protože to se událo jaksi mimochodem. Nicméně poznámka se týká spíš zpáteční cesty z Hoi An do Nha Trangu.
500 km může být celkem rychle dosažitelná vzdálenost, nikoliv však v takzvané “developing country” jako je Vietnam. A ještě když do toho zasáhnou deště, které ani letití Vietnamci nezažili, pak je z toho poznámka hodná napsání.V 9:30 je fitting. Neplést si s fistingem nebo fitte /norsky, si to najděte/. Fitting probíhá zdárně, ale taky zdárně nefunguje elektřina. Což znamená, že sice kabáty a boty jsou ušity, ale nedají se zaplatit. Jedu tedy se slečnou na motorce za město, kde bankomaty samozřejmě taky nefungují. Cestou se vyhýbáme zatopeným ulicím.
Naštěstí situaci vyřeší skutečnost, že zařízení na platbu kreditkou funguje jako mobil. Dokud se nevybije. A Vietnamci dobře ví, že vybít zařízení není dobré pro jejich byznys. Tak platíme a běžíme v dešti do hotelu, balíme, Nataška má horečku, já už nemůžu, 10 dní pořád jen prší. Ovšem v hotelu už zařízení na kartu nejde. Vybité. Platíme posledními penězi a doufáme, že v Da Nangu elektrika půjde. Taxíkem to je 30 minut, pohoda. Bankomaty u stanice samozřejmě nejdou a na nádraží se tvoří frotna, protože všichni tuší, že to tady za chvíli už nikam nepojede. Prší asi 20. den, mezitím krátká pauza, takže půda už je nasycená dost. Předpokládám, že jako všude i v milionovém Da Nangu půjde platit kartou lístky na vlak. Nejde. Tak vybíhám z nádraží a zkouším v okolí další 3 bankomaty. Ani jeden nedává. Nakonec vybírám a chci se vrátit na nádraží, kde kamarád Jorgen Gamst drží pod krkem paní na jízdenky. Chčije tak, že nejde jít. Beru si taxíka.
První zpoždění 5 minut, pak 20, pak 25. Hurá, jedeme. Jsme v suchu, paráda. Vlak trochu páchne, protože je na cestě z Hanoje už asi 20 hodin. Situace na trati je šílená. Jestli tohle ten vlak dá, tak pak už asi všechno.
Ubíhá to, ale nabíráme zpoždění. Místy to jede 10, 20 km/h a tak už máme dvě hodiny sekeru. Tma začíná v pět, protože obloha je stále temná jako u nás v zimě. Tady je ale 100% vlhkost a pořád 26°C. Klimatizace jede, venku prší, divnej pocit. V 21 hodin vlak zastavuje a vypadá to, že to nebude na chvíli. Po 30 minutách to nevydržíme a jdeme s Jorgen Gamst...
...na pivo do “baru”. Nejpodivnějšího baru. Nataška spí a má horečku. Lezou kolem ní (ve vlaku!!!) švábi. V baru probíhá po podlaze něco fakt rychle. Ani si nestačíme všimnout, jestli je to “elephant” (krysa), nebo něco jiného. Lepší nevědět. Personál vlaku pije vodku a směje se nám, že si dáváme “jen” pivo. Pán, o kterém ostatní říkají, že je policajt, nám dává hanojská jablíčka. Pečlivě je čistí ubrouskem a pak špinavýma rukama podává nám. Jíme je. Co už. A pijem. Vlak se rozjíždí. Super, za 2 hodiny jsme “doma”.
Za 10 minut stojíme. Kolem nic nevidíme. Prší. V dálce stojí řada kamionů a autobusů. Nikdo nic neví. Vypadá to na dlouho. Některé cizince odvádí do spacích vagonů, kde je ještě místo. Nás ne. Panikařím, protože ve zprávách píší, že situaci je kritická. Vietnamci jsou v klidu. Máme jeden půllitr vody a sušenky. Pro dva. Jorgen má ještě 0,7l vody. Dobrý. Snažíme se spát, mně to nejde, protože myslím na nejhorší možné varianty, takovej jsem debil. Je nám jasné, že nikdo neví, jak dlouho tady budem. Nataša je v klidu, spí. Já s Jorgenem pořád sledujeme okna. Neprší na ně normálně, je to jako kdyby ze střechy někdo neustále lil vodu. V Nha Trangu má napršet 200 mm za páteční odpoledne. To je jako půl rok v Žatci. Kurva. 1 h, 3h, 5h, rozednívá se a stále nic. Vietnamci se probouzí a začínají mezi sebou mluvit. Záchody jsou samozřejmě o poznání horší než předtím, protože na ně chodí všichni. V tuhle dobu už měl být vlak v Saigonu a měl pravděpodobně akorát jídla, pití...piva. Vodky. U záchodů někdo postavil dvě bedny. Uvnitř jsou psi. Na bednách cedule, komu to patří a kde mají psi “vystoupit”. Bohužel nikdo nepředpokládá, že budeme nabírat mnohahodinové zpoždění (nakonec 15h). Naštěstí skupina francouzek bere věc do svých rukou a snaží se psům dávat pití a jídlo. Snad to přežijou. Mezitím někdo otevřel dveře vlaku. Zjišťujeme, že stojíme na stanici s “restaurací”. Kolem kolabuje doprava. Stojí to. Taky se sesouvají písčité svahy, které nejsou ničím fixovány, samozřejmě.
Paní z hospody vidí, že bude dnes víc zákazníků. Před zraky vlaku zabíjí 20 slepic, docela masakr, na nástupišti jsou slepičí hovna a krev. Smývá ji dešťovou vodou. To jsem nevyfotil, stačí, že máme ty psy. Vietnamci jsou v klidu. Jdeme zpět do vlaku a Francouz nás kolem 10:30 upozorňuje, že už ve vlaku není voda. Přibývá ale vody kolem vlaku. Jezero vytvořené z řeky se rozrůstá.
Já už nemůžu sedět. Nejde to prostě. Chodím po vlaku a mluvím s různými lidmi. Angličan s Němkou, Němci z Berlína, francouzskej učitel piána, co dal výpověď z práce a bude rok cestovat. Zatím prý jen prší. Je nervóznější, než já. To mě trochu uklidňuje, ale né moc. We gonna die. Slečna vietnamská ve vlaku pláče. Prý to takhle nikdy nebylo. Přijíždí vedle nás nákladní vlak. Plný šterku a kamenů. Odjíždí směrem tam, kam my nemůžeme. Ve vlaku hlásí, že se opravuje trať. To nás moc neuklidňuje, když ji opravujou pomocí kamenů a víme, že je před námi průsmyk a cesta vysoko těsně nad mořským pobřežím plná tunelů. Za 2 hodiny se vlak vrací, my mezítím dostaneme zadarmo oběd. Personál, co se včera ožral, zase pracuje. Dokonce i čistí záchody. Aspoň něco, i když chodím radši ven. Sice do deště, ale zas to tam tak nepáchne.
Na silnici chaos, někteří pasažéři už to nedávaj a odchází stopovat. Asi to není dobrej nápad. Říkáme si, že když to uděláme, určitě se vlak rozjede. Je asi 12:30 a už to nejde moc vydržet. Jdeme společně s Jorgenem na záchody, abychom se podpořili, protože to je fakt nechutný. Psi jsou stále v klecích a francouzské dámy je zase krmí. Smrad mezi vagony je pekelnej. Hovna lidská na hajzlu, hovna psí v klecích a do toho kape ze stropu voda. Ostatně i do vagonů trochu teče. U oken na parapetu se dělají loužičky. Když je Jorgen na hajzlu, projíždí vlak opačným směrem. Když vyjde, objímáme se, fakt. Tak hezky spontánně. Jdeme pro piva a personál se směje. Vaří jídlo na odpoledne. Říkáme si, že trať je průjezdná. Něco hlásí. Už asi potřetí. Nejdřív jsme měli jet v 10:20, pak 12. Teď už je asi 14 hodin. Jorgen tvrdí, že projedou tři vlaky a pak pojedeme my. Dáváme si další pivo, záchod, Natašce kupuju mlíko, Nataška chce spát a okřikuje mě, ať se uklidním. Uklidňuju se, protože piju. 333 bia má 5,3% alk, takže ok. Dáváme třetí a projíždí třetí vlak. V tu chvíli se rozjíždíme. Jorgen měl pravdu. Chytrej kluk to je. A čumíme, co je to vlastně kolem....fotky...
...v Ninh Hoa vyhání ty, co jedou do Nha Trangu. Takže i nás. Jedeme busem...cesta ok, ale místa, kam jsme jezdili na pláž před 2 měsíci, se proměnila v jezera. Rýže už byla zaseta, protože období dešťů ještě do roku 2013 bylo říjen a listopad. Nikoliv prosinec...takže až nějakej debil bude tvrdit, že klimatické změny nejsou, tak si budu klepat na čelo. 500 km pobřeží od Da Nang minimálně po Cam Ranh Bay, celý pod vodou...veškerá úroda, všechny akvakultury, krevetí farmy....komplet. A jestli v Lonely Planet píšou, že prosinec doporučují na cestu, pak už to taky není pravda, ok?Uznávám, nechcípli jsme. Ale pár nebo možná dost nových šedivých vlasů mi přibylo. Pa.
