Na státní penze je zdrojů dostatek, jenom je třeba ušetřit na výdajích státu

Tvrzení, že nebude na důchody, že je třeba prodloužit věk odchodu do důchodu, případně snížit státní důchody jsou nepochopením podstaty současného systému důchodového zabezpečení.

Tzv. důchodový systém zavedl v Německu Otto von Bismarck v roce 1889.

Název podobný jak používáme dnes, ale na začátku byl založen na fondech oddělených od jiného hospodaření státu, ze kterých byly důchody vypláceny.

Následně po celé Evropě byly zaváděny sociální platby, zpočátku založené na fondovém hospodaření, až následně došlo k transformaci na převážně průběžný důchodový systém.

A toto je systém, který je v České republice (s výjimkou soukromého spoření na důchod) zdrojem financí na důchody.

Zjednodušeně, dnešní aktivní část populace odvádí peníze do státního rozpočtu, ze kterého jsou vypláceny důchody a jiné sociální platby (tzv. mezigenerační solidarita).

A zde se dostáváme k prvnímu velkému omylu v předpokladech mnohých. Tzv. sociální pojištění, které aktivní generace platí do státního rozpočtu není žádným pojištěním, ani oddělenými fondy na důchody. Svou podstatou se jedná o „důchodovou daň“.

Stát prostě na konci roku sečte výnosy všech daní a sociálního pojištění dohromady jako příjmy státního rozpočtu a následně rozdělí do jednotlivých kapitol k útratě.

Ano správně – je to daň. Daň, která odebrala dnešním seniorům v minulosti jejich příjem a dnes odebírá budoucím seniorům. Jenže kromě této daně každý člověk platí mnoho jiných daní (daň z příjmu, daň z přidané hodnoty, spotřební daně), takže když se to vše sečte a podtrhne, tak okolo 70% hodnoty práce každého zaměstnance (někdy i více) odebere stát.

Tvrzení, že není a nebude na důchody, je zcela zjevným nepochopením podstaty financování státu. Současná i předchozí generace si předplatila ve svých daních důchody. A je zcela nedůležité zda-li to je „důchodová daň“ (chybně nazývaná sociální pojištění), nebo jakákoliv jiná daň.

Tedy každý politik, který tvrdí, že není na důchody, přinejmenším uvádí občany v omyl. Je na důchody, pouze bude třeba použít výnosy jiných daní (které lidé také platí – nabízí se například DPH). Třeba proto, že struktura ekonomiky se od dob Bismarcka zásadně změnila a lidská práce a mzda není tak významným faktorem v ekonomice státu.

A zde se kruh uzavírá – není problém s důchody, ale s rozhazovačnými rozpočty státu. Tedy cesta není zvyšovat k nesmyslným hodnotám věk odchodu do důchodu, nebo snižovat důchody, ale stanovit priority financování ze státního rozpočtu.

Vláda nám nyní říká, že senioři a dnešní aktivní generace, která půjde do důchodu není tou hlavní prioritou.

Je třeba se ptát za koho a za co vláda utrácí peníze, které odebrala budoucím důchodcům? Peníze, které chce pod falešnou záminkou „nebude na důchody“ upřít lidem, kterým je sebrala.

Každý výdaj státní správy je to, co může jít na důchody, pokud se bude v jiných kapitolách státního rozpočtu jednat zodpovědněji.

Potřebujeme politické neziskové organizace? Potřebujeme přebujelý státní aparát? Potřebujeme ministerstvo pro místní rozvoj a zároveň kraje? Potřebujeme ŕozdávat zahraniční pomoc na dluh?
Tam jsou totiž chybějící peníze na důchody.

Je velký omyl a nepochopení podstaty problému domnívat se, že důchody je nutné financovat pouze z výnosu jedné daně.