Žijeme ve světě, kde lidé provozují paragliding, jezdí mimo sjezdovky, sázejí a hrají hazardní hry. Sám tento fakt na začátku 20.století vyvrátil zažitou psychologickou hypotézu, že lidé přirozeně nevyhledávají rizika. V této době by rizikové sporty byly znakem psychické poruchy. Když půjdeme ještě dále, tak zjistíme, že ti samí lidé odmítají jezdit v autě bez bezpečnostního pásu, neinvestují do akcií a pojišťují své domy, protože kdyby činili jinak, považovali by svůj svět za příliš riskantní.
Snaha pochopit jak se lidé rozhodují v souvislosti s přijímáním rizika je stará jako lidstvo samo, historicky se dotýkala zejména teorie a praxe vládnutí.
V moderní historii, v roce 1713 Nicholas Bernoulli vyslovil hypotézu očekávaného užitku a v roce 1738 jeho synovec Daniel Bernoulli demonstroval možnou odpověď na individuální vnímání rizika jako známý Petrohradský paradox.
Představme si hru, v níž se hází mincí, a to tak dlouho, dokud na ní nepadne „hlava“ („panna“), čímž hra končí. Výhra v této hře je odvislá od pořadí posledního hodu, tedy toho, ve kterém poprvé padne hlava, a to tak, že pokud padne v prvním hodu, je výhra 1 dukát, padne-li v druhém, jsou to 2 dukáty, ve třetím 4, ve čtvrtém 8 atd.
Pokud hráč souhlasí s n hody mincí bez ohledu na to, zda se hlava objeví, pak je tento součet a tedy i střední hodnota výhry rovna n/2. Ale pokud se bude hrát podle pravidel, tedy dokud se neobjeví hlava, pak je n nekonečno a tudíž i n/2 je nekonečno. Z toho plyne, že podle střední hodnoty je optimální cena za vstup do hry nekonečně vysoká.
Takovýto závěr není ale prakticky pro nikoho přijatelný. Žádný racionální člověk totiž za vstup do takovéto hry nezaplatí nekonečnou cenu, naopak i lidé s malou averzí k riziku zaplatí jen konečnou sumu a to ne větší než dvoucifernou a většina lidí dokonce jen jednocifernou. Je to způsobeno tím, že střední hodnota výhry je zkreslena možností astronomické výhry v mizivém procentu případů. A protože racionální lidé tento fakt intuitivně vycítí, nejsou ochotni přistoupit na cenu ve výši střední hodnoty výhry bez ohledu na subjektivní postoj k riziku.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohradsk%C3%BD_paradox
Míru osobního vnímání rizika odvodil Bernoulli od částky, kterou je kdo ochoten zaplatit za vstup do této hry. Zároveň dovodil, že tato částka se liší dle osoby sázejícího i momentálních okolností. Dále prezentoval, že užitek z rostoucího bohatství marginálně klesá (tedy hodnota užitku každého dalšího dukátu tvoří menší užitek pro daný subjekt) – což je základním postulátem mnoha současných ekonomických teorií.
Toto poslední tvrzení je zvláště důležité pro řízení rizik, protože v mnoha variacích se v reálném světě ukázalo jako nepravdivé (přesto, že přežívá v mnoha ekonomických fundamentech).
Vztah mezi bohatstvím a užitkovou funkcí je klíčem, který tvoří z lidí rizikově neutrální, milovníky rizik a naopak rizikově averzní typy.
