Poslední desetiletí je přímo posedlé sledováním, měřením a předcházení rizikům, vznikem různých rizikových funkcí a útvarů ve společnostech apod. – riziko je chic. Ale přes objektivní a všudypřítomnou existenci rizika v lidské společnosti a lidském vnímání, je s podivem, jak malý je obecný konsensus o tom „co je to vlastně riziko“.
Některé zdroje vkládají rovnítko mezi nejistotou budoucího vývoje a riziko. Analytičtější přístup považuje za riziko pouze tu část nejistoty, kterou lze kvantifikovat objektivními měřítky, zbývající část, která je objektivně neměřitelná (přesto, že není pochyb že existuje) je vnímána jako subjektivní nejistotu, nikoliv riziko v pravém slova smyslu.
Další možný přístup je definovat riziko je, jako budoucnost, která splňuje podmínku nepředvídatelného vývoje, který má vliv na užitkovou funkci pozorovatele. V tomto pojetí například výstup do otevřeného kosmu bez skafandru není rizikem, protože postrádá složku nepředvídatelnosti (jedná se o jistou smrt), stejně tak jako tipování vítěze dostihu bez sázky.
Nejčastější dnes užívané definice vycházejí z následujícího přiblížení k podstatným charakteristikám toho co vnímáme jako riziko:
- pravděpodobnost – buď pouze pravděpodobnost vývoje a nebo pravděpodobnost kombinovaná/vážená s důsledky alternativy
- hrozba – v některých disciplínách bývá používán termín riziko jako materializovaná hrozba (tedy kvantifikovatelná možnost s nadkritickou pravděpodobností realizace).
- separace negativních důsledků z možností pravděpodobnosti – riziko představuje v tomto pojetí pouze nežádoucí možné důsledky budoucího vývoje (snižující užitkovou funkci)
V ekonomické realitě je třeba mít na paměti, že budoucí příležitosti a budoucí hrozby jsou dvě strany téže mince. Život i podnikání je permanentní nejistotou, kdy na sebe vědomě i nevědomě bereme rizika. A není divu, že se tento stav snažili naši předchůdci pochopit a optimalizovat.
V současnosti dochází k vyzdvihování rizikového přístupu do nejvyšších úrovní řízení společnosti (ERM,EWRM, funkce CRO). Samozřejmě kvantita a vlna, která je odezvou tohoto trendu je ohromující. Faktem zůstává, že v ekonomické realitě většiny společností a společnosti jako celku se příliš nemění. Společnosti nadále bankrotují, činí mnohdy nerozvážná rozhodnutí, i přes formální existenci masivního systému pro řízení rizik.
Nadále existují společnosti bez jakéhokoliv definovaného řízení rizik (případně s jeho naprosto minimální verzí), s ohromným tržním úspěchem a naopak společnosti s perfektním systémem řízení rizik, které dlouhodobě neuspěly.
Proto jakýkoliv systém řízení rizik a „nejlepší praxi druhých“ nelze považovat za dogma, ale pouze za jednu z možných cest k inspiraci (pokud samozřejmě není nařízena regulátorem), protože v konečném důsledku nejvyšším risk manažerem je CEO reprezentující vlastníka, potažmo vlastník.
