Lidstvo se reálně sestává ze dvou proměnlivě velkých skupin lidí. První skupina páchá pošetilosti prakticky pořád, druhá skupina se jich dopouští příležitostně. Pokud se tedy okolnosti nevhodně protnou, může společnost jako celek občas spáchat hlouposti vpravdě gigantické. Následky nemusí být patrné ihned.
Vrátit na výsluní po třiadvaceti letech stáze bolševika je pochopitelně hloupost, protože očekávat cokoliv pozitivního od ideologie, která nedokázala zajistit prosperitu, rozvoj ani důstojný život napříč planetou po několik desetiletí v mnoha různorodých zemích, může jen člověk postižený kognitivní poruchou. Jediné co dokázala bolševická ideologie vskutku obdivuhodně, opět napříč planetou po několik desetiletí v mnoha různorodých zemích, bylo provozování donucovacího aparátu, který pod hrozbou vysokých trestů, včetně trestu smrti, přísně zakazoval odhalovat státní propagandu o prosperitě, rozvoji a důstojném životě, jako bohapustou lež.
Vítězství komunistů nebo jiné podobné strany (protože lidé zvláštního ražení nejdou vymýtit, vždy budou mít nějaké to své Bratrstvo kočičí pracky), kromě kumulace pošetilostí voličů a i dříve zvolených, je umožněno rovněž pozoruhodně rezistentní vírou, že politici mohou přinášet bohatství a spokojený život.
Pochopitelně, že žádný politik, ať pravý nebo levý, není schopen vytvořit nebo rozmnožit bohatství. Je to jako chtít po rybě aby kácela stromy nebo po ptácích aby vrtali tunely. Ani ten ani onen toho nejsou schopní, neboť nemají k tomu příslušné orgány.
Bohatství totiž vzniká primárně tvořivou prací a je rozmnožováno výhradně zodpovědnou péčí o bohatství již existující, přičemž zodpovědně člověk pečuje pouze o statky vlastní. To lze snadno ověřit, když si v půjčovně pečlivě prohlédneme týden staré DVD a srovnáme ho s vlastním o tři roky starším. A politik tvořivě nepracuje a majetek jemu svěřený není jeho.
Politik může v lepším případě tvorbě bohatství překážet jen málo nebo k smůle všech překážet hodně. Může z něj tu více tu méně přikrádat, pro svou potřebu nebo pro své znovuzvolení, ale nikoho kromě sebe a svých kamarádů není schopen učinit bohatým.
Nepovede se to tedy ani znovu zahnízděným rudým ptákům. Jednak jak řečeno, coby členové kasty politiků k tomu nemají patřičné nástroje, druhak, jak bezpočtukrát ověřeno, komunisté tvorbě bohatství překážejí efektivněji, než nositelé jiných ideologií. Dokonce i mnišské řády okázale hlásající chudobu dokázali provozovat více prosperující podniky, než kterákoliv komunistická administrativa v kterémkoliv období, v kterékoliv zemi.
Bude-li tedy rudý protest a modrá stávka voličů dále pokračovat, nic než zhoršení podmínek pro uživení, nás čekat nemůže. To je zlé, ovšem pro lidi pilné, ochotné se vzdělávat a tu a tam vystoupit ze své komfortní zóny to ještě nemusí být fatální. Fatální okamžik nastane, až komunisté počnou hledat viníka zhoršování stavu. A u sebe to pochopitelně nebude. Jejich ideologie předvídavě počítá s nemalými šiky nepřátel a také s tím jak s nimi naložit. Kdekoliv se uchytila, přežila jen tehdy, když se strašidlo komunismu zhmotnilo v ozbrojenou pěst dělnické třídy. Jsem hodně zvědavý, jestli si to necháme líbit bez boje i podruhé a svým dětem říkám: „Nenechte svou angličtinu zrezivět.“ Protože i když společnost jako celek nemusí ve stavu pošetilosti setrvávat, často zatmění trvá déle, než je pro život jedince zdrávo. A někdy to trvá tak dlouho, že už je pak pozdě.
