Smějeme se s Mimibazarem

Jest velkým výdobytkem moderního životního stylu, že kdykoliv vám začne klesat sebevědomí, vygooglit si exoty na něž možno hledět z patra, bývá otázkou několika málo minut. Dámy z Mimibazaru poskytují tuto útěchu častěji, než kontaktněji zaměřené slečny z Perlovky, nemluvě o tom, že jsou levnější.

Bohužel, jak dokázal s pomocí pokusů na psech ten co má v Praze kus metra, někdy pevně svázaný signál předcházející akci, vyvolá reakci, i když samotná podstata, v případě Pavlovových psů miska s krmením, nebyla naplněna. Psí schopnost s trochou fantazie ten trik prokouknout neočekáváme, lidem bychom ji naopak rádi připsali. Někdy asi mylně.

Skupina experimentálních subjektů-dobrovolníků nedávno kdesi na Knize Tváří předváděla podvědomou reakci na mimibazarní recept Babiččino kuře v mléce.  Pochopitelně, jelikož signál „mimibazar“ je svázán s krmením nikoliv dobrým, reakcí rozhodně nebylo slinění, ale nauzea.

 Jak řečeno, pes proti své vžité přirozenosti nemůže uplatnit sílu myšlení. Jemu, pokud je nám známo, není dána ani fantazie, ani možnost kritického rozboru. Lidem sice ano, ale většinou zdá se nemají chuť jí použít, zvlášť když se jim spíš než myslet, chce, někomu se posmívat.

Co kromě signálu „mimibazar“ nás nutí k předsvědčení – „bude to nepoživatelná hrůza?" V prvé řadě asi fotografie. Jsme velmi velmi zvyklí na profesionální fotografie profesionálními kuchaři uvařeného jídla, které profesionální stylisté nandají na fungl nové talíře, profesionální fotografové je profesionálně nasvítí, profesionálně nafotí, grafici doladí a my si je pak prohlížíme v obrázkových časopisech na lesklém papíře.  Takový signál máme svázaný s představou skvělé chuti.  Bohužel realita amatérského prostředí a přístupu je taková, že i skvělé domácí jídlo, nandané po domácku a vyfocené na blikátko do kapsy, vypadá na fotografii zpravidla nepoživatelně.

Druhým signálem, je „trojobal“. Podle obecně ustáleného názoru, trojobal kdekoliv jinde než telecím řízku je znakem bezradného patlalství. K tomu jak se tento konkrétní trojobal nakonec liší od toho na řízku, se ještě dostaneme.

Třetí signál bude nejspíš „pečené kuře s knedlíkem“. Osobně znám minimálně dva recepty s pečeným kuřetem, ke kterým ještě nikdy nikdo lepší přílohy než knedlíky nevymyslel. První je kuře pečené na zelí, tam si těžko představit něco jiného než houskový knedlík. Druhý je kuře pečené v krustě z paprikové mouky, tam se zase k máslovo-paprikové šťávě nejlépe hodí knedlík bramborový. Oba recepty mám vyzkoušené a zejména ten druhý, i když bez mléka nebo smetany, jeví jisté společné znaky s proklatým babiččiným kuřetem v mléce. Právě to byl jeden z důvodů, proč jsem nevěřil na teorii jednoznačně nechutného blafu.

Druhým důvodem byla absence totálních kuchařských faulů v receptu. Je tam kuře, mouka, vejce, strouhanka, máslo, mléko. Jednoduché základní suroviny bez nesmyslů. Není tam vegeta, kečup, předkoupená směs grilovacího koření s tunou soli a glutamátu. V receptu není sůl a pepř (asi autorka zapomněla napsat) Nic mi tam nijak zvlášť nepřebývá, ale jelikož do mléka bych přidal ještě muškát, říkal jsem si, že to hlavní a asi jediné co tam chybí, je finesa. A protože už jsem v životě vyhodil oknem více peněz, než odpovídá ceně kuřete pro čtyři, řekl jsem si, že nebudu Pavlovův pes a místo spoléhání na podvědomé reakce to prostě vyzkouším.

Kromě zapomenuté soli a pepře jsem k surovinám přibral už jen muškátový oříšek do mléka, a trochu zelené petržele do trojobalu, jinak jsem postupoval přinejmenším do jisté doby úplně stejně jako autorka a její babička.

Takže jsem porce kuřete otrojobalil, (rukama své dcery). Hodil na pekáč, štědře zalil mlékem, a nechal opravdu pomalu, aby mléko nepřekypělo, péct, tedy ve skutečnosti spíše pomalu vařit, v troubě. Ten proklatý trojobal, který se smyl, počítám, že k překvapení mnohých, jen velmi málo, jsem čas od času poléval, aby zůstával vlhký, i když už mléka v pekáči ubývalo.

On totiž, místo aby z kuřete zmizel, tak nabobtnal. Už tehdy bylo jasné, že na konci rozhodně nebude připomínat to, co známe z řízku. Ve skutečnosti prostě po většinu času udržuje kuře pod sebou nevysušené a to se pomalu vaří v mléce, což je ve výsledku chuťově rozhodně lepší, než když se vaří ve vodě.

V okamžiku kdy maso bylo měkké až rozpadající se a mléko už téměř zmizelo, přendal jsem kuře na suchý plech a nakrátko mu přitopil a vyrobil tak z nabotnalého trojobalu kyprou a současně křupavou krustu.

Zbytek mléka, zahuštěný strouhankou, z větší části spadlou předem, z menší smytou během pečení, by šlo možná jako omáčka servírovat i na totálního lenocha, tedy tak jak byla. Chuti by to neudělalo nic. Jelikož jsem ale chtěl, aby to trochu vypadalo, spojil jsem jí v kastrolku ponorným mixérem a omáčku z kuřecího vývaru, másla a strouhanky (což je vlastně mouka, ale upečená), čili v podstatě bešamel a tedy nic před čím by houskový knedlík v panice utekl, jsem dotáhl trochou citronu.

Výsledek? Relativně levné a jednoduché jídlo, u kterého není jediný racionální í důvod, proč by se z něj mělo někomu dělat špatně. Nebo snad jo?