Olympijské hry – cirkus s šestadvaceti šapito

Se stejně železnou pravidelností s jakou tenhle moloch rozbíjí svoje stany na pouti od města k městu, se pochopitelně objevují otázky, jaký to celé má smysl. Pokus najít na takovou otázku odpověď se ovšem brzy dostane do stejných kalných vod, jako třeba pokus najít odpověď na otázku, jaký smysl má opera.

Na první pohled kacířské rovnání zpocených mužů, žen a několika tvorů neurčitého pohlaví vydávajících se za ženy, se vznešenou operou a jejími vlastními pohlavními neurčitostmi, může působit nepatřičně. Ale odpovědi na oba zvídavé dotazy mají hodně společného. Pokaždé se totiž rozpliznou do poněkud rozmazaných pojmů a nejlepší co se dá říct o pokusech otázky na užitečnost racionálně zodpovědět, je, že loví v oceánu často efemérních, více či méně věrohodných možností.

Milovníci opery vynesou trumfy kulturnosti a vzdělanosti a vyšších ideálů, operujíce s představou, že mají jakýsi obecně zušlechťující efekt. Cynik vynesené karty s úšklebkem přebije kulovým esem s tváří Adolfa Hitlera, nad něhož ctitele opery, kultury a vyšších ideálů, nebylo většího.  O sportu pak lze říct téměř totéž, ale k velké smůle lze totéž přebít totožnou kartou. Hitler hned po opeře ničemu nefandil víc, než zdravému duchu v zdravém těle zdravých árijců, nejlépe od mala cvičených ke sportovní a tím pádem branné zdatnosti.

Dle mého skromného blogerského názoru bude možná nejlépe opustit půdu utilitárních vysvětlení a na rovinu si přiznat – smysl olympiády a opery není v ničem jiném, než v tom, že olympiáda a opera lidi prostě baví.  Některé aktivně, jiné pasivně a mezi aktivními a pasivními se za léta letoucí utvořila symbióza s pozitivní zpětnou vazbou.  A taková zpětná vazba jak známo pohání v přírodě růst až na samé hranice reálných možností.

Sport i vznešený zpěv možná kdysi měli nějaký užitný smysl, ale dnešní rozmach obého je čistým produktem civilizačního rozvoje, který osvobodil člověka od zvířecí povinnosti pátrat po potravě devadesát procent bdělého času.  Nutkavá touha volný čas nějak zaplnit pak produkuje sportovce, hráče počítačových her, tiché blázny co staví lodní modely v lahvích od ginu, planespottery, alkoholiky, hráče suddoku, čtenáře Blesku, diváky Novy, rapové i operní zpěváky, feťáky a aktivisty za lepší příští všeho druhu, pomatené i nepomatené. Každých ze jmenovaných i statisíce nejmenovaných pak mají svou olympiádu, a když ne tu, tak alespoň lokální přebory. Tím se totiž projevuje základní lidská družnost a stejně odvěká potřeba tak trochu se poměřit a zjistit, kdo je tu vlastně náčelník.

Olympiáda i Glyndebourne Festival Opera jsou měřítkem rozložení zájmu, neboť navzdory všem politickým teoriím, které tvrdí opak, nejsme prostě stejní a někoho zajímá sport a někoho opera, někoho předkolumbovská architektura a jiného dno půllitru. A navzdory všem Stalinům a Hitlerům co se lidstvo snaží unifikovat ze zavrženíhodných důvodů a všem humanistům co po jednotě lidstva volají ze vznešených důvodů, tak to bylo je a také to tak zůstane. Rozložení zájmů a směr investice volného času se může módně přelévat tu do jednoho tu do druhého rybníčku, někdy do velkých jezer, vedle mnoha malých louží, ale pestrý výběr možností tu zůstane vždy.

A protože udržování takových jezer, cirkusů a festivalů něco stojí a protože na ty nejlepší plavce klauny a zpěváky se často sype déšť zlatých mincí, obchodníci a ti co nezapomněli, že i obživy třeba, budou vždy nedaleko.  

Narazil jsem, jako za časů každé olympiády, na zvláštní jev.  Někteří moji přátelé z různých sociálních sítí, ačkoliv sport příliš nesledují a za normálních okolností slovo byznys rozhodně nepovažují za sprosté, mají olympiádu za fuj ošklivý komerční podnik, odkud se sport kamsi vytratil.

Inu, jak už jsem řekl, všichni jsme různý a někdo preferuje sport a jiný pěstování kosatců, takže to co baví jednoho, nemusí bavit druhého a rozhodně by taková neshoda byla přehnaně malicherným důvodem k válce. Ale přiznám se, že mám vždycky trochu nepříjemný pocit, když vidím kohokoliv osvojovat si názory, které se málo opírají o fakta. Spíš než o názor utvořený po bližší obeznámeností se samotnou věcí, jde o instinktivní nelibou reakci na to, jak se sloní stádo olympijských šéfů marně pokouší vyrovnat se faktem internetu.

Při debatách s takovými přáteli jsem v poslední době v různých obměnách opakoval přibližně toto:

Zdánlivá orientace na čistý byznys s pěti kruhy  je důsledek toho, že olympijský výbor nepouští reklamu na sportoviště, ale přitom ty peníze potřebuje, protože olympiáda stojí kolik stojí. To co se jim nedostává z panelů kolem hřiště, se pokouší vydělat prodejem exklusivních práv na olympijskou symboliku, přenosy a zpravodajství, kteréžto práva si žárlivě střeží. V komunikační společnosti je to pochopitelně strašlivě nepopulární, ale ten divácký komfort, kdy všude kolem neblikají rušivé reklamy a neskáčou v rozích obrazovky co chvíli připomínky, že už mám svůj věk a už mi to tak nestojí (jako se dělo třeba během posledního mistrovství světa v hokeji), je úžasný!

Sportovně je pak olympiáda na maximální možné úrovni. Kromě fotbalu, kde dohoda s FIFA úroveň uměle snižuje, kromě mužské cyklistiky a možná tenisu, kde jsou z historických důvodů vrcholy trochu někde jinde, devadesát procent sportovců myslí na na olympiádu téměř celé čtyři roky. V normální sezoně se o takové věci jako lukostřelba nebo judo skoro nikdo nezajímá. Jen na olympiádě a tedy jen jednou za čtyři roky, jsou i vodní pólisti něco jako rockové hvězdy.

V drtivé většině sportů přijíždí extrémně namotivovaná světová špička, přijíždí na fungl nové stadiony, zhusta cíleně a s použitím nejmodernější technologie postavené tak, aby tam bylo možno podávat výkony na úrovni světových rekordů a to všechno před plnými tribunami. Z hlediska sportovce a diváka neexistuje nic lepšího, než olympiáda.

Souhlasím, že s internetem se vyrovnávají dosti neobratně, ale já věřím, že ono jim to časem dojde. Žádný velký cirkus nikdy v historii nedorazil na scénu pokroku jako první, spíš mírně udýchaný s jistým zpožděním.  To ovšem neznamená, že zaseknutý v předinternetové minulosti zůstane věčně. Nezůstane, jako nezůstal pozadu v jiných záležitostech, viz třeba obrovské zvýšení sportovní úrovně vpuštěním profesionálů.

Zkrátka a dobře, tak jako operu vlastně není potřeba olympiádu nějak zdůvodňovat, omlouvat a ospravedlňovat. Jestli vás baví – užijte si jí. Nic víc v tom není a vlastně ani není důvod, aby v tom něco víc bylo. Pokud vás nebaví, neztrácejte s ní čas, tlustá Berta někde zpívá nebo vám na zahrádce vadnou kosatce. Že potom nebudete lepší člověk? No a? Hitlera Bayreuth Festival také neodradil od nutkání přepadnout Polsko. Pokud chcete páchat pitomosti, budete tak činit olympiáda neolympiáda opera neopera. A pochopitelně naopak.

PS: Když už kolem pěti kruhů chcete hledat řeky opravdu špinavých obchodů, tečou tyto někudy jinudy. Vinou se spíše  mezi pořadatelskými městy, místními developery , stavebními firmami a lokálními politiky. To je ovšem trochu jiná kapitola a z tohoto bahniska už jsem si dělal srandu jindy a jinde.