V prvním kole francouzských prezidentských voleb propadly obě dvě tradiční francouzské strany, tedy republikánská pravice a socialisté, což je událost, která se v páté republice ještě nikdy nestala.
V prvním kole francouzských prezidentských voleb propadly obě dvě tradiční francouzské strany, tedy republikánská pravice a socialisté, což je událost, která se v páté republice ještě nikdy nestala. Socialisté jen o fous unikli hotové katastrofě, to znamená výsledek pod pět procent, při kterém stát neproplácí účet za kampaň. O příčinách tohoto propadu již bylo napsáno mnoho slov a zkráceně to lze shrnout asi takto.
V primárkách republikánů mohl volit každý občan, jenž zaplatil dvě €. Ukázalo se, že se nejednalo o dobrý tah, neboť primárky se tak staly šachovou partií, do které vstoupili i členové socialistické strany a voliči socialistů s taktickým cílem vyrušit centristu Juppého, jenž byl dle výzkumů veřejného mínění jasným favoritem a jenž byl v prezidentském klání největším nebezpečím pro kandidáta socialistů. Primárky vyhrál konzervativec Fillon s tvrdým pravicovým programem Thatcher stylu, muž, jenž měl v plánu potem a slzami občanů ozdravit a ekonomicky zreformovat Francii. Sám se označoval za jediného poctivého, čestného a morálního politika, který je schopen toho dosáhnout, během primárek často útočil jak na Sarcozyho, tak na Juppého kvůli jejich bývalým, či současným soudním tahanicím. Pro své hnutí v Republikánské straně tak díky velké účasti voličů vybral osm milionů €.
Primárky socialistů, které se odehrály o něco později, k velkému překvapení nevyhrál premiér, ale Hamon, představitel ultralevého křídla ve straně. Jeho program spočíval v prosazení univerzálního příjmu 700 € pro všechny plnoleté občany, kvůli čemuž se na jeho hlavu snesla obrovská vlna kritiky nejen od politických odpůrců, ale i z vlastních stranických řad. Mnozí významní socialisté proto veřejně podpořili centristu Macrona, jenž před rokem i kvůli Hamonovi odešel z vlády i ze strany a založil své občanské hnutí. Hamon a jeho křídlo v parlamentu totiž sabotoval všechny Macronovy pokusy o liberální reformy. Primárek se mohl účastnit každý člen strany, který zaplatil jedno €.
Fillonovi republikáni měli ve výzkumech veřejného mínění svých tradičních takřka třicet procent, než vypluly na povrch Fillonovy aféry, které se mu nakonec staly osudné. Republikáni se sice zpočátku pokoušeli Fillona přemluvit k tomu, aby rezignoval, ten však neuhnul ani o milimetr. Tvrdil, že má mandát čtyř milionů voličů z primárek, že se jedná o komplot novinářů a soudců proti pravici a že on je ten jediný správný šéf. Omluvil se sice občanům, opatrně uznal své lži a chyby, řekl však, že to dělá každý a legálně je nevinný. Průzkumy veřejného mínění, které ukazovaly propad pravice, označil za nesmysl. No a zákonitý Titanic francouzské pravice vyplul.
V prvním kole se proti sobě ocitli čtyři hlavní kandidáti a podle výzkumů veřejného mínění vedli Macron s Le Pen, za nimiž následovali Fillon a Mélenchon. Mélenchon je, dalo by se říct, takový reformní komunista typu našich politiků z pražského jara, či Cháveze a podobně v Jižní Americe, jenž k sobě stáhl voliče tradiční levice. První kolo prezidentských voleb kupodivu dopadlo přesně podle výsledků veřejného mínění a v druhém kole se proti sobě postaví centrista Macron a národní socialistka Le Pen. Ať již dopadne jakkoliv, osobně si přeji, aby vyhrál Macron, kterého považuji za menší zlo, čeká voliče zhruba za dva měsíce ještě kolo třetí, tedy volby do parlamentu. No a ty mohou opět všechno změnit. Ve Francii je polo prezidentský systém a prezident vybírá premiéra a sestavuje svou vládu. Pokud však jeho politická strana, či občanské hnutí prohraje parlamentní volby, vznikne vláda nová, která bude složena z vítězů voleb.
No a zde se otevírá nová velká šance jak pro republikánskou pravici, tak pro socialisty, neboť obě dvě strany jsou tradičně zakořeněné v politice regionů, což se zatím nedá říct ani o FN a o hnutí Macrona vůbec. Chce to jen sjednotit různé stranické klany pod jeden rozumný program a vyrazit do politického boje. Bohužel mám zatím pocit, že pravicoví republikáni jsou mezi sebou rozhádaní a každá ze tří hlavních politických frakcí lpí na svém pojetí programu a na tom, kdo stranu povede do voleb po odchodu Fillona do ústraní. Byl bych rád, kdyby zdravý rozum mezi republikány zvítězil.
