Fico v pátek po příletu našeho pana premiéra do Bratislavy přivítal Andreje Babiše doma. Pominu-li absurdní aspekt celého divadla, kladu si občas otázku, proč se vlastně ta federace rozbila.
Slovenský předseda vlády Robert Fico v pátek po příletu našeho pana premiéra do Bratislavy přivítal Andreje Babiše doma. Pominu-li absurdní aspekt celého divadla, kladu si občas otázku, proč se vlastně ta federace rozbila. Další celkem tragikomický poznatek je skutečnost, že si ti Češi poslední dobou ani nedokáží sami vládnout a musí to za ně dělat nějaký Moravan (Moravák), nebo Slovák.
Vítaj doma, privítal Fico Babiša
K Slovensku mám dodnes silné pouto a hromadu nezapomenutelných vzpomínek, neboť ho považuji vedle Moravy za část svého skutečného domova, Čechy kromě Plzně a Prahy, kterou mám hodně rád, vlastně vůbec neznám. Slovenské hory jsme za komouše s rodiči prolezli skoro všechny. No a navíc mí rodiče koupili dřevěnou chalupu, která se nacházela v horském masivu Javorníků na Kysucách v malé osadě Makov, Nová dedina, na svahu stoupajícímu k vrcholu hory Kykuly. Na Slovensku v Makově jsem tak prožil celé své dětství, jinošství a počátky dospělosti, neboť jsme tam trávili všechny víkendy a skoro všechny letní, zimní i jiné prázdniny.
Dalo by se říct, že jsem něco jako takový bývalý moravský Ahasver, poutník od města k městu, během svého života za totality jsme se z Olomouce přesunuli do Ostravy Poruby, potom do Karviné, pak zase do Zlína (tehdy se mu říkalo Gottwaldov), pak jsem byl na studiích v Brně, prostě jsem kmital Moravou na všechny možné strany světové. Nicméně jeden pevný bod v tom neustálém stěhování zůstal; Makov, Nová dědina a také cesta skrze Vsetín přes zemi létajících seker až na moravsko-slovenské pomezí a pak dolů z kopců do Makova a nahoru ke Kykule. No a pak to najednou skončilo, vyrostla tam zničeho nic nějaká hranice s celníky a musel jsem jim ukazovat pas, bylo to skutečně divné. Rodiče pak chalupu prodali a tím se tato kapitola mého života tak nějak, dalo by se říct, zdánlivě uzavřela.
Neuzavřela, dodnes to nedokáži. S odstupem času se snažím Slováky pochopit a přesto, že mně to nějak nejde, přeji jim tu jejich samostatnou hvězdičku na vlajce Evropské unie, kterou tak chtěli, jako ji přeji třeba Kataláncům, Skotům, nebo třeba Bretaňcům. Přál bych ji i Alsasku, kde jsem nakonec zakotvil, ale Alsasané jsou z tohoto ohledu tak trochu jako Moravané a je jim to zatím vesměs celkem jedno. Když se nad tím vším nakonec zamyslím s pokusem o jakýsi pomyslný nadhled, tak proč ne, proč by premiér jednoho státu Evropské unie nemohl vítat premiéra jiného státu Evropské Unie doma, když jsme vlastně v EU doma.
Ahasver, česká verze fláku kapely, ve které jsem s několika Alsasany a jedním Alžířanem hrál a zpíval v dobách svého divokého života kdysi na začátku devadesátých let minulého století ve městě Strasbourg, jehož hlavním městem byla v historii Svaté říše římské dvakrát Praha. Tímto i jiným z relativní dálky obrazně zdravím z mé zdejší hory Umwurf svou starou slovenskou lásku Kykulu:
Ahasver
