Stručné shrnutí děje: Udála se řada podivností. V Praze se prošel muž po hladině Vltavy, v potoce u Zermattu kdosi proměnil vodu ve víno, Bagdádem proběhl legendární bílý kůň, do Mekky dopadl černý meteorit a na vrcholu Mt. Everestu se usadil nahý, zlatem potřený světec. A reportér QTV Dominik Baso neví, co si o tom všem má myslet. Topí se v depresích a vyjímá ze skříně tajně drženou odstřelovací pušku MSG-90...
............
„Massarakš!“ Kleji jako kosmický cestovatel Maxim v Obydleném ostrově Arkadije a Borise Strugackých. Řítím se městem ve svém rudém Peugeotu 307 cc cabrio. Střechu mám ale zataženou. Venku je nevlídno a při akci, ke které se chystám, nepotřebuji žádné svědky. Šplouch! Bahnitá voda stříká od kol na všechny strany. „Where did you sleep last night?!“ Z reproduktorů na přístrojové desce mi řve do uší nejdepresivnější skladba všech dob od skupiny Nirvana. Kurt Cobain ji zazpíval v akustic live show na manhattanském Upper West Side těsně před svojí sebevraždou. Já mířím do centra Prahy. Smrtonosnou zbraň mám ukrytou pod dekou na zadním sedadle.
Nejslavnější odstřelovací puškou současnosti je PSG-1 (Präzisionsschützengewehr) firmy Heckler a Koch. Má dokonale tiché nabíjení a je přímo zázračně přesná. Němci ji vyvinuli jako odezvu na masakr při olympijských hrách v Mnichově. Teroristé tam v roce 1972 povraždili skupinu izraelských sportovců. Velitelé speciálních jednotek zažádali hned po krveprolití o lepší zbraně. Dostali právě PSG-1. Vlajková loď moderního puškařství má ale jednu nevýhodu. Je velmi těžká. Váží plných osm kilogramů. Má MSG-90 je její elegantnější odlehčenou verzí. Je i kratší a skladnější.
Zpěváka Kurta Cobaina střídají v CD přehrávači ponuré melodie novogotických Cranes. Reverie, Lilies, Shining road, Loved. Běhá z nich mráz po zádech. V autě je zima. Přidávám topení. Jedu po Wilsonově třídě, míjím Štvanici a blížím se k Letenským sadům, cíli cesty.
Ze sloupu veřejného osvětlení mě snímá policejní kamera. Není před ní kam utéci. Nikomu jsem nic neudělal, nic jsem neprovedl, neporušil jsem žádný zákon. Přesto mě právě okradla o soukromí. Drze, bez ostychu. Takzvané bezpečnostní kamery nás sledují od nového tisíciletí. Ty nejnovější už jmenovitě poznají každého člověka v davu. Identifikují čtyřicet tisíc bodů v každé lidské tváři. Nahrávají si nás kdy a kam jdeme, s kým se stýkáme, s kým mluvíme a jak se při tom tváříme. Předávají si nás jedna druhé. A vidí nejenom do ulic, ale i do bytů. Chodíte v ložnici jen ve spodním prádle? Líbáte se s manželkou nebo přítelkyní? Milujete se? Tak raději zhasněte! Zatáhněte závěsy! Šmírují vás nezvané oči.
Zastavuji až daleko mimo dosah sledovacího zařízení. Takových míst je už ve městě málo. Vypínám motor na nenápadném parkovišti. Čekám, až po silnici projedou další desítky vozů. Kamera mě zaznamenala, ale mezi ostatními bych se mohl ztratit. Riskuji. Jako vždy. Připadám si jako nahý v trní. Ale výsledek celé operace za to stojí. Ještě pět minut sedím nehybně za volantem a pozoruji okolí. Mezi odpadky u popelnic pobíhají krysy. Pod stromy je tma. Vybral jsem si dobrý čas a dobré místo. Konečně rychle vystupuji z vozu. Prožívám nejkritičtější okamžik. Teď mě ještě může někdo zahlédnout! Rozhlížím se kolem sebe. Nikde nikdo! K místu střelby to mám úmyslně hodně daleko. Zamykám dálkovým ovládáním auto, narážím si čepici hluboko do čela a s odstřelovací puškou zabalenou do bundy mířím do houštiny.
Nejznámějším odstřelovačem všech dob byl finský sniper Simo Häyhä. Přezdívalo se mu Bílá smrt. Začínal jako vášnivý lovec zvěře. Během Druhé světové války už ale začal zabíjet i lidi. „Chodím lovit Rusy,“ říkával s oblibou. Häyhä používal osobité metody. Byl malé postavy a tak si při střelbě nelehal, ale jen sedal do zasněžených prohlubní. Dokázal nehybně čekat na nepřítele i několik hodin při teplotách až čtyřicet stupňů pod nulou. Häyhä zastřelil během pouhých tří měsíců pět set pět rudoarmějců. Vytvořil sniperský rekord v počtu zabitých nepřátel. Kariéru zázračného střelce ukončila tříštivá střela, která mu vybuchla v obličeji. Na poslední chvíli, ale ještě stačil zneškodnit protivníka, který ho takto poznamenal.
Také Rusové měli během Druhé světové války svého střelce-hrdinu. Vasilije Grigorijeviče Zajceva. Uralského lovce jelenů. Vynikl při bitvě ve Stalingradu. Režisér Jean-Jacques Annaud o Zajcevovi dokonce natočil film Nepřítel před branami.
Spěchám. Prodírám se houštím a chráním si obličej před mokrými šlahouny. Studená voda mi stéká za krk. Tady už je stezka! Vydávám se po ní. Využívám podvečerní přítmí. Domorodý stopař Sonny Landham z dalšího filmu Predátor by se v pralese nepohyboval lépe. Jsem pro cizí oči neviditelný. Vše zatím probíhá tak, jak má.
Místo, odkud chci z Letenských sadů vypálit svou jedinou střelu jsem si vybral po dlouhé a pečlivé úvaze. Prostudoval jsem podrobné mapy, načrtl přístupovou cestu k střeleckému úkrytu, změřil vzdálenost k cíli. Během skutečné akce ale může vždy dojít k nepředvídatelným událostem. Snad se jim dnes vyhnu. Ještě pár kroků a… Jsem na místě činu! Není ničím nápadné. Vysoká tráva, keř. Uléhám. Opírám pušku o nízkou zídku. A poprvé zaměřuji ve svém hledí cíl.
„Éto charašó,“ snažil se mě oslnit pašerák, když mi u motorestu Devět křížů na D1 prodával moji zbraň s hledím Hensoldt Wetzlar 6x42. Podivil jsem se nad neobvyklou kombinací, ale neprotestoval jsem. Vystačím si s puškoměrem zaměřujícím do vzdálenosti šest set metrů? Určitě. Nastavuji bílou značku a pozici číslo tři. Uvolňuji se. Je čas! Zbývá už jen málo. Lehce pohnout ukazováčkem pravé ruky. Skrz hledí pozoruji cíl. Nehýbe se. Zatajuji dech. Mhouřím oko. Teď! Mačkám spoušť. Dum! Ozývá se tlumený výstřel. A… Zásah! Na protějším nábřeží můj projektil ráže 7,62 milimetru efektně trhá stříbrné kovové pouzdro… Policejní kamery! Drtí její optiku, kabely i masivní kovový držák. Trosky padají z výšky na beton. Rozlamují se. Rozpadají. Dokonáno jest. Na světě je o dalšího šmíráka méně.
Lidé mají různé koníčky. Někdo sbírá vyšívané dečky, někdo chodí do opery, já ničím policejní štěnice. Dvě i tři týdně. Usmívám se. Spravil jsem si náladu. Dělám rád dobré skutky. Dnešní úspěch mě navzdory nevlídnému počasí, nezájmu expřítelkyně a nepochopitelným souvislostem v práci hřeje u srdce.
