Teď mě zase tři dny po sobě tahal po hospodách a všech čertech, a pěkně mě poničil.
A dělá mi to pořád – vždycky proti srsti, naschvály. Už mám dojem, že mě chce co nejdřív zlikvidovat, tak se mnou provádí ty nejšílenější možné věci. Kvůli klidu „v baráku“ se s ním nehádám, nejsem přeci žádný schizofrenik, ale na příklad včera jsem ho řádně vytrestal, a fláknul naším tělem do postele už po deváté. Chachááá!
Žijeme v jednom těle. Někdy si vyhovujeme, většinou je to ale k vzteku. Někdy jsem trochu unavený ze své nekonečné dobrotivosti a vstřícnosti, tak si trochu orazím – v ten moment obsadí mozek a plácá takové nesmysly, že to pak musím s uraženými lidmi žehlit ještě čtrnáct dnů. Někdy se střídáme v tak krátkých intervalech, podle toho, kdo zrovna šéfuje, že to pak vypadá, že ten, co v něm zrovna teď žijeme, je úplný magor.
Nebo v pondělí. Povídám mu, mírně a mile: „Co ho nutíš, chudáka, kupovat si tu hnusnou tlačenku!? Víš, že má mindrák z těch pneumatik všude kolem sebe.“ Jen se zašklebil a hodil mu do košíku dvě odporně tlustá kolečka. S hulením je to totéž ... a se spoustou dalších věcí. Začínám mít dojem, že na to naše tělo přestávám mít vliv a že si kvůli tomu lumpovi budeme muset brzo shánět jiné. Ach jo, to zas‘ bude období ... Ale do dalšího těla už se stěhuju v každém případě sám. A udělám z něho pro změnu oblíbeného dobráka.
