Odborářští čulibrci zase jednou vycítili svoji příležitost. Se svým rendlíkem polévky na kamna okamžitě přispěchali socani a komunisti. Jako vždy se k tomu hodí klacek zvaný "zblblý dav".
Kydy v pabůvce nad pivem už se v poslední době zase nedají poslouchat. Nespokojení buřiči, lid nižšího středního stavu, lid zaměstnaný v málem nekonečném množství úřadů a kanceláří, lid povětšinu času dobrý a pokorný, se snad poprvé, co pamatuji, aktivují. Vlastně - jsou aktivováni. Při poslouchání papouškovitých důvodů a pseudoargumentů hlava přestává v sebeobraně brát.
Je až smutno při úvahách o tom, co si tato vláda dala za úkol, a jak obrovské množství populace to nemá šanci pochopit. Po mnoha letech je tu konečně možnost dostat se alespoň o kousek blíž k okraji soustavy začarovaných kruhů, dokonce je tu i vůle ze strany těch, kteří mají moc potřebná rozhodnutí udělat. Přesto se opět najde tlupa banditů, kterým je košile bližší nežli kabát a kteří žijí podle hesla "po nás potopa". Pokud se splácení státního dluhu stalo už čtvrtou nejvyšší položkou na žebříčku výdajů ze státní kasy, těžko zavřít oči a pustit volant. Zde je první krok. A je zle.
Jestliže si restrukturalizací platových tabulek někdo přijde na výrazně lepší peníze, jiný si pohorší, dá se odhadnout, která z těchto skupin vyrazila do ulic. Bylo by idylické, kdyby byli státní zaměstnanci placeni podle výkonů a schopností, nikoli ryze podle věku. Realita, pokud se vládě podaří plánované změny dotáhnout do konce a nenechá se zatlačit bandou vyděračů do kouta, zřejmě nebude úplně dokonale funkční a spravedlivá, koneckonců ji tvoří a budou tvořit lidé, nicméně se o krok správným směrem konečně jedná.
Za zvedání daňové zátěže pro kohokoli jiného by, předpokládám, bez mrknutí oka zdvihla ruku převážná většina dnešních "spravedlivých". Nelze tudíž v této chvíli předpokládat masivní podporu a solidaritu.
Když více než před rokem udeřila panika i na obor, který mě živí, byl to impulz k řadě kroků na záchranu. Především to znamenalo výrazně vyšší aktivitu v oblasti získávání nových zakázek, udržení stávajících, vymýšlení nových projektů, tedy ke zvýšení příjmové strany v účetnictví. Za normálních okolností bychom se možná k podobným věcem nikdy nepřinutili, takže nezbývá než krizi opatrně poděkovat. Druhá, výdajová, strana účetních knih nutně musela také zaznamenat zvýšený zájem projevující se úsporami. Důvodem, proč tuto historku vzpomínám, je skutečnost, že jsem musel svým asi 20 lidem dočasně snížit sazby o 10%. Do té doby vydělávali více než ve stejném oboru v širokém okolí + snad se mi podařilo vysvětlit, že když obraty firmy klesly o více než 25%, nezbývá, než aby to také pocítili, byť dočasně. Žádná debata se nekonala, nikdo loď neopustil. Dnes jsem konečně - a hrozně rád - mohl rozeslat interní psaníčko oznamující zvýšení sazeb o 4% s tím, že je dobrý předpoklad, že v lednu bude další možnost. Asi jsem špatný kapitalista, ale rád svým lidem udělám radost, když to jde ...
Sáhnout státním zaměstnancům na platy je velmi riskantní podnik, pravděpodobně však nutný. Odměňovat je spravedlivěji než doposud je nepochybně nutné. Držím vám tedy, pane premiére & spol., palce, ať vám vydrží dech, tento závod bude dlouhý a bolestivý. Jakže to říkal Zátopek? "Když nemůžu, přidám."
