Padlý anděl z RaJe juká ve strašlivé frekvenci úplně odevšad, abych se pomalu bál otevřít konzervu (jak se před plyšákem žertovalo na téma Lenin ...). Při pohledu do jeho tváře mi z diluviálních hlubin dětství vyplouvá na povrch jedna z nejhezčích básní z Hrubínova Špalíčku pohádek. Tehdy před lety jsem se jí moc bál, dnes se začínám bát zase. Má moooc velikou a hladovou tlamajznu ...
Šel tatínek do lesa,
že si kloučka vytesá.
Pařízek si našel v lese,
tesal, řezal: najednou
kořínky se nadzvednou
a pařízek rozběhne se.
Domů s tatínkem si kráčí,
tatínek mu sotva stačí,
maminka se raduje,
chtěla kloučka, už tu je.
No právě, už tu je. Pařízek. Nejhorší je to, že jsme si ho, stejně jako ten neopatrný tatínek, který zpočátku měl radost z kloučka jednoho šikovného, taky sami vyrobili.
Pekáč buchet upekla mu,
na zem ustlala mu slámu.
Radují se, zpívají,
Otesánek jí a jí
a najednou rozhlédne se,
zívne, na mámu se třese.
„Sněd jsem talíř s buchtami
a teď se dám do mámy,
hamy, hamy, ham -
pak sním pekáč s kuřaty
a pustím se do táty,
lidi, to se mám!“
Jak se ale takového nenasyty zbavit!? Je tak trochu jako virus - šíří se a roste na všechny strany, zdá se, že to nemá konce. A protože s jídlem roste chuť a hlad, bude se cpát, dokud nesežere úplně všechno a všechny. Leda bychom na něj zkusili vymyslet nějakou fintu, jako ten tatínek:
Máma stojí celá bledá,
ale táta - ten se nedá:
"Přines mámě, Otesánku,
vody v malovaném džbánku,
umyje tě, učesá,
půjdem zpátky do lesa."
Otesánek řízy, řízy,
řeže dříví z mladé břízy.
A když už se v lese šeří,
běží s tátou na večeři,
neodmlouvá, všechno sní,
dostal chleba, kousek sýra,
potom ještě drobty sbírá,
lehne si a dobře spí,
spí a spí a spí.
Vypadá to tak, že dokud budeme hrát jeho hru a trpět mu rozežranost, bude to den ode dne horší. Jestli si ho pustíme do rodiny, pánbůh s námi. Na hluchého ale marno křičet, slepému cestu ukazovat, těžko vysvětlovat, že dieta je to, co potřebuje!! Prostě nám to bude patřit, a pozdě bude si stěžovat. Pokud ale nedostane plný talíř, pokud o něj ztratíme zájem, zmizí stejně rychle jako se objevil, možná po něm zůstane chvíli trochu smradu. Nejvyšší čas poslat Otesánka na hnojiště dějin i s celou parádou, ať si tam pospí... Nad to hnojiště nápis: NEKRMIT.
P.S. Hrubínova verze této hororové pohádky je nejen krásná, ale taky naplněná laskavostí a vírou, že převýchovou se zvládne mnohé. Možná bych byl více nakloněn klasickému pojetí, ve kterém tomu hnusu nenasytnému kdosi rozpáral břich.
