Dnešní Lidovky pod titulkem "Švarcsystém je zpět" opět otevírá nekonečnou diskusi na toto téma, tentokrát o tom, jak stát přichází o miliardy. Jestli to ale není maličko jinak ...
Tím "jinak" myslím drobnou změnu ve frázi "stát přichází o miliardy" na pravdivější "stát se připravuje o miliardy".
Jednak tím, a to není to důležitější, že zákonné úpravy jsou, mlhavé a nejasné. Předpokládejme, že je to záměr, který do nich implementovali ti rozumnější zákonodárci, protože umějí počítat do dvou. Flexibilita pohybu pracovní síly v této zemi je nejmenší v celé EU (v jednom ohledu jsou na tom hůře ještě holandští zaměstnavatelé, kteří, chtějí-li propustit zaměstnance, musejí pokorně a oficiálně žádat příslušný státní úřad, a ten podumá a rozhodne ...). Topolánkova vláda, naslouchajíc rozumně svůj poradenský NERV, se snažila dát věci trochu do pohybu, připravila úpravu pracovně-právních vztahů, podle níž, mimo jiné, se měla zkušební lhůta prodloužit až na šest měsíců, výpovědní lhůta naopak zkrátit na měsíc jeden. Pak to vše Mr. Blister shodil nedopatřením se stolu, a je po ptákách, dalších 100 let v této zemi bude platit komunistický paskvil z roku 1965 s drobnými úpravami z roku, tuším, 2007 (Zákoník práce).
Důležitější ale je to, že, kdyby nebyl stát (ať je za tímto slovem cokoli a kdokoli) tak nenažraný a nerval ze zaměstnavatelů maso zaživa, asi by to mělo přesně opačný efekt než je jejich nynější pochopitelné hledání způsobů jak přežít. Vzhledem k celému balíku odvodů, sociálních demotivátorů a jednostranných výhod znamená mít zaměstnance asi ten nejdražší možný špás. Trest za úspěch ...
Dále, proč bych někoho zaměstnával, když mě jeho pozdější propuštění bude stát, odborníci nechť mě opraví, jeho pětiměsíční plat (2 měsíce výpovědní lhůta + 3 měsíce odstupné) ještě poté, co ho už ho dávno nepotřebuji?
Dále, pokud jsem, v mém konkrétním případě jako majitel jazykové školy, schopen dát řadě lidí práci, která ovšem není vykonávána denně, a jejíž rozsah se často mění, nemám ani možnost vytvořit pro většinu spolupracujících osob, pevná pracovní místa. Jsem ochoten lidem dobře platit, ale jen za práci. Zákazníci mi platí za totéž. Tito spolupracovníci s tím souhlasí. Howgh.
Vše nasvědčuje tedy tomu, že kdyby otesánek nastavil takové podmínky, z nichž by nebylo nutno hledat únik (a zase je to jen a jen další přirozený tržní mechanismus), kdyby nebral úspěch jako zlo, které je třeba trestat, v konečném důsledku by si nahrábnul více než má teď. Ale to je obehraná písnička ...
článek byl reaktivován adminem
