Milá Oksano. Hned na začátku se musím omluvit za to familierní oslovení křestním jménem, ale my angličtináři to tak máme, navíc chci vyjádřit blízkost, kterou pociťuji, a kterou bych oslovením "paní Zhyvachivska" asi nevyjádřil.
Ani už si vlastně nevzpomínám jak dlouho se známe a spolupracujeme. Nicméně Vás mám řadu let za skvělou překladatelku, na kterou se mohu kdykoli spolehnout, rychlou, přesnou a přívětivou. Je paradoxem našeho oboru, že s velkou spoustou překladatelů roztroušených po celé republice, a vlastně i světě, komunikuji dlouhodobě, pravidelně a často i neformálně, přestože jsme se v životě nesetkali, a zřejmě ani nesetkáme.
My jsme to měli donedávna stejně, nicméně asi před šesti týdny jsem cosi potřeboval hodně rychle, tak jsem si přijel za Vámi do Břeclavi. Setkání na parkovišti po setmění bylo velmi vtipné, hlavně ten ping-pong s telefonáty na téma "Kde vlastně jste?". Deset minut mi stačilo, abych poznal, že jste tak fajn, jak jsem si do té doby myslel.
Asi o tři týdny později jsem koukal do novin, zpráva o jakési fackovačce v Břeclavi mi padla do oka jen proto, že do tohoto města jezdím minimálně jednou týdně. Další den zprávy o rasovém pozadí přepadení, Dělnické mládeži, atd. Zase nic zajímavého, protože, v poslední době pomalu nepřejde týden, aby se něco podobného někde neobjevilo. Společnost se radikalizuje, abych se se svou černou hubou pomalu začal bát chodit ven, člověk nikdy neví, na jakého kreténa narazí ...
Každopádně až asi třetí nebo čtvrtý den, kdy se o událostech v Břeclavi mluvilo a psalo úplně všude, jsem v televizi zahlédnul mluvit zničenou matku toho zbitého kluka. Kristepane, vždyť je to Oksana!!!! Je velmi zvláštní, jak se člověka události dotknou teprve tehdy, když se ho začnou jakkoli týkat - totéž nahlíženo přes Vás je najednou úplně jiný příběh. Hned večer jsem měl potřebu Vám alespoň mailem (jinak bych Vás v této situaci určitě kontaktovat nechtěl, dovedu si představit, kolik toho na Vás bylo) sdělit, že na Vás myslím, držím palce Vám i synovi. Od té chvíle jsem veškeré informace o případu vyhledával.
Přešlo pár dalších dnů a vše se začalo otáčet úplně jinam. Víte, bylo a je mi úplně jedno, co řvou do světa náckové, co řvou do světa cigáni nebo kdokoli jiný. Celou tuhle hrůzu prožívám s Vámi jako věc velmi osobní, ani trochu ne veřejnou nebo politickou. A když jsem Vás slyšel a viděl mluvit pro média naposledy, a upřímně doufám, že opravdu naposledy, pocity byly velmi smíšené:
Bylo mi moc smutno, že se omlouváte tomuto národu, lidem z Břeclavi, cigánům a nevím komu ještě za lži, které padly. Bylo mi smutno také z toho, že už se stalo pravidlem, že uvěříme čemukoli, co se nám hodí, když se nám to dobře předhodí. Byl jsem ale také velmi hrdý na to, že osobně znám tu smutnou, ale neskutečně silnou ženu, která mluví na kameru. To, co jste udělala, není ani trochu běžné, máte můj obdiv! Vím, že tohle všechno je úplně na houby, jediná důležitá věc je zdraví Vašeho syna. Chci Vám na závěr říct alespoň: Držte se, bude líp!
S přátelským pozdravem
Martin Kočí
