Poslední dobrou se z medií valí kauzy, nad kterými zůstává stát rozum i selka. Občas se v životě stane, že se něco nepovede. Občas se provalí nějaká ta levota. Jejich vysvětlení ovšem bývá směšné a k pláči. Ale proč?
Určitě jste zaznamenali návrh zákona týkajícího se hanobení prezidenta. Je vlastně jedno, jestli je to dobrý nebo špatný nápad. Momentálně je to věcí názoru, a na to, co by ukázal čas, se mi čekat nechce. Co je podstatné, že je to pravděpodobně reakce na rostoucí nevoli a projevy nesouhlasu se současnou hlavou státu a s tím, kdo jí je (#nejznámějšíčeskýveslař).
Co následovalo potom. Ještě vygradovanější vlna nevole. Pražská kavárna na chvíli položila šálky s kávou. Studenti natáčeli reakční videa. Lidé znalí práva naznali, že na to právo nikdo nemá, protože je to proti tomu, co ustanovila ústava. A jak by se situace vyvíjela po schválení? Asi jako zákaz kouření na zastávkách. Dokud to někdo nedělá moc okatě, nebo na něj někdo další neukáže prstem, jako by se nedělo nic. V každém případě, i když by si lidi víc hlídali, co a kde říkají, špatná nálada by se ze společnosti rozhodně nevytratila, a každý by dál věděl, že prezident je *****, ***** a ********!!!
Téma č. 2: Brady. Popravdě, kolem této kauzy jsem zaznamenal tolik překroucených, neúplných a citově zabarvených zpráv, že se ani nedivím, že lidi panu prezidentovi nadávají tolik, až by to měl zakázat zákon. I přesto, že jsem se snažil dohledat co nejpůvodnější informace, vůbec mi nebylo jasné, jestli Bradymu teda někdo volal, jestli měl být vůbec nominovaný a jestli mu vůbec volal hrad. Média se snažila vydolovat z pana Bradyho každý detail. Občas něco neurčitého zabečel Ovčáček. Forejt byl tajemnější než hrad v Karpatech. Kraus si přihřál polívčičku. Pak přišla nějaká tvrzení o mailech. A pak se mi udělalo nevolno. Nevěřím hradu. Nevěřím Bradymu. Nikdo mi nedal nic srozumitelného, čemu bych věřil. Kroutím hlavou nad tím, jak se dá z banálního nedorozumění vygenerovat krmení pro média a klepožrouty na několik týdnů.
A pak je tu naše nejoblíbenější země Tibet. Už se stalo docela tradicí tu a tam si vyvěsit jeho vlaječku. Je to jeden z oblíbených cílů svatebních cest. Všichni znají minimálně jednoho Tibeťana. Tibetská mísa zdobí nejeden kredenc v českých domácnostech. Prostě bratrské pouto skoro jako ke Slovákům, když s nimi zrovna nehrajeme hokej. Nu, a co se nestalo. Pozvali jsme si na návštěvu čínského prezidenta. Si Ťin-pching kupodivu přijel. České pivo má zřejmě dobré jméno i v Číně. Ze schůzky, která měla do České republiky přinést čínské investice, se stala bojovka Capture the flag. Vznikla alej čínských vlajek, kterou bránili čínští patrioti. Fanoušci Tibetu vyzdobili okna. Čínští patrioti kradli vlajky tibetomilců. Ti zase barvili vlajky čínské. A co je nejbizarnější, policie se jala pořádat pořádek, a snažila se přimět tibetomilce, aby se před návštěvou chovali slušně.
Co mají předešlé odstavce společné? Ti, co mají na mysli hesla jako maloměšťák nebo Kocourkov, míří správným směrem. Společný je vždy dinosaurus. Člověk, který byl zvyklý se rozhodovat mezi slaným a sladký, pravou a levou, černou a bílou, teplým a studeným, a tak řídil výrobní závod, samoobsluhu, stát… Jeho růst skončil dosažením své pozice. Včera ředitel, dnes ředitel, zítra ředitel. Pro já – lepší ředitel, není v jeho plánu místo. Ze své bubliny nevidí, že se svět mění. Že lidé mají jiné hodnoty, jsou všímavější a náročnější. Že se informace se šíří rychleji a ke všem lidem. Častým argumentem je délka jeho kariéry. Nikoho už se ale nenapadne ptát, jestli ta kariéra za něco stála. Dokonce ani věk není ukazatelem zkušenosti. Odchodit 76 let života zvládá polovina obyvatel české republiky, a ruku na srdce – každý z nich není génius.
Doba se rozeběhla rychleji, než jsme byli zvyklí. Je potřeba naučit se nové věci. Je potřeba udělat práci, která tu dříve nebyla. Než se postavíte ze čtyř jen na dvě trvá ale stejně dlouho, jako před tisíci lety. Nějaký čas ještě potrvá, než se poslední dinosaurus uloží ke zkamenění. Neznamená to ale, že bychom se měli smířit s dinosauřím ředitelováním. Flexibilních a šikovných lidí je spousta. Jen nejsou přes dinosaury vidět. Dejte si proto práci s vybíráním, komu hodíte hlas do urny. Vybírat z předvybraných je pohodlné a krátkozraké.
