Není povinnosti starat se o arabské a africké uprchlíky, ať se starají Arabové a Afričané

Evropa je bohatá, ta se postará. Asi tak by se daly přeložit různé apely z OSN na solidaritu evropských zemí s uprchlíky z Afrického kontinentu, případně z asijských zemí.

Po celou dobu lidské historie existovali lidé, co něco měli a lidé co požadovali, aby ti, co něco mají se s nimi rozdělili. Židé a křesťané vědí, že ve Starém Zákoně se píše o pomoci druhým. Židé nechávali část úrody na poli pro chudé a pocestné. V Novém zákoně v podobenství o Milosrdném Samaritánovi, Kristus ukazuje, že pomoc druhým v nouzi je ctností. Později to Maltézští rytíři dotáhli na jinou úroveň, když dokázali svoje lodě přeměnit na mobilní nemocnice a zasahovat a pomáhat tam, kde bylo ve Středozemí potřeba. Třebaže mnoho lidí má Maltézské rytíře spojené s bojem proti islámu, tak boj proti islámské expanzi byla pouze jejich vedlejší činnost. Hlavní náplní byla hospitální péče.

Evropa je dnes zavalena uprchlíky. Trpí Itálie, trpí Řecko a podle některých zpráv se další miliony lidí z Třetího světa chystají na pochod na evropskou hostinu. Evropanům jsou ukazovány obrázky trpících dětí a žen, papež žije ve světě brazilských slumů a marxistické teologie osvobození, podle které je potřeba pomoci všem trpícím a která z pomoci udělala politickou povinnost. Pomoc již není vyjádřením soucitu a solidarity, protože ve skutečnosti ti, kteří potřebují naši pomoc, nejsou objektem mediálního zájmu, ale stala se nástrojem vydírání. Nepřijmete uprchlíky? Nebudou dotace.

Když vznikl stát Izrael, islámské země vypověděly Židy ze svých zemí, zabavily jím majetek. Nově vzniklý stát Izrael, chudý, bez průmyslu, se zaostalou ekonomikou musel najednou přijmout stovky tisíc Židů z Maroka, Iráku, Saudské Arábie, Jordánska, Tunisu a dalších zemí. Ve stejnou dobu z oblasti zvané Palestina odešlo na sedm set tisíc palestinských Arabů. Někteří z donucení, ale většina dobrovolně na základě výzvy islámských států, které jim slibovali zničení Izraele a brzký návrat. Židé, kteří odešli z islámských zemí a jejich potomci, jsou dnes plnohodnotnou součástí izraelské společnosti a to přesto, že se jednalo o Séfardy, jejichž jazykem bylo ladino. Izrael se postaral i o černé Židy, a to během operací Létající koberec a Mojžíš, a že piloti kolikrát zažívali horor, jak píše Lion Uris v Exodu, když si jemenští Židé rozdělali v letadle oheň a začali zpívat a tančit. Sen každého pilota opékat buřty ve výšce několik kilometrů nad zemí.

Co se však stalo s palestinskými Araby, kteří odešli z území, které si dnes nárokují? Nic, dodnes žijí v táborech. Jejich vlastní je odmítli a dodnes odmítají přijmout. Žádná islámská země jim nenabídla pomoc, občanství, integraci do společnosti. Muslimové nechali své bratry a sestry živořit v táborech, zatímco Izrael pomáhal židovským uprchlíkům z islámských zemí. Když vypukli nepokoje v islámských zemích, ať už irácká občanská válka, syrská válka, tak Evropa otevřela hranice, protože musíme si přeci pomáhat, že? A co udělaly arabské země? Postavily uprchlické tábory, které jsou financované z peněz EU a USA a Evropa roní slzy nad podmínkami v těchto táborech. Proč tyto uprchlíky nepřijmou a neintegrují islámské země a proč ty peníze nejdou na jejich integraci v těch zemích? Proč OSN neapeluje na tyto země, které jsou uprchlíkům kulturně a nábožensky blízké, zatímco OSN ústy komisaře Zajda Raada Husajna kritizuje Českou republiku. Což je v případě tohoto Jordánce paradox, zvláště když to bylo Jordánsko, které vyhnalo palestinské Araby, byť k tomu mělo Jordánsko specifické důvody.

Když se apeluje na křesťanskou solidaritu, proč se neapeluje na tu islámskou? Proč má být solidární jen bohatá Evropa a USA, proč ne arabské a africké země? Ostatně je paradoxem, když Evropané mluví v souvislosti s uprchlíky o kulturním a náboženském obohacení, zatímco islámské země si svoji kulturu náboženství bedlivě střeží, a to dokonce před svými, stejně smýšlejícími, jen aby nebyla narušeno společenské klima v jejich zemích.

Evropa však není bohatá. Je zadlužená. Naše bohatství a blahobyt jsou založeny na dluhu, který se neustále zvětšuje. Evropa svoje bohatství, vybudované předchozími generacemi už dávno rozfofrovala, protože každá následující generace se chtěla mít ještě lépe a pokud možno hned a pokud pomáhá tak ne z toho co má, ale z toho, co si půjčí a žene se nejen do demografické, ale také ekonomické katastrofy.

Pomáhat se má tam, kde je potřeba. Je však potřeba pomáhat lidem ze střední Afriky? Z Blízkého východu tím, že si je nastěhujeme domů? Je to pomoc? Dokonce ani ten milosrdný Samaritán si nevzal zraněného k sobě domů, ale pomohl mu do nejbližšího hostince, kde za něj zaplatil za dobu potřebnou k hospitalizaci. A je snad pro syrské Araby tím nejbližším hostincem Německo? Nebo v širším měřítku Evropa?

Jeden katolický kněz, Filipo Neri, chtěl odjet do Indie, pomáhat a šířit Kristovu spásu. Nevyšlo mu to a zůstal v Římě, kde se začal starat o sirotky a založil pro ně školu. Když měl po letech možnost do Indie odjet, tak řekl; „Já jsem svou Indii našel tady“. Mnozí totiž vidí utrpení lidí na druhém konci světa, ale nevidí, že kolem nich jsou lidé, kteří pomoc také potřebují. On totiž vozíčkář, který marně čeká, až mu někdo v Kauflandu sundá zboží z horního regálu není tak fotogenický, jako černoušek s nafouknutým bříškem.