Puglia, Itálie - Moje malá, velká výprava XI.

  Po dlouhé době první a zároveň poslední záznam mého bytí zde. Poslední desátý týden byl prakticky nejtěžší ze všech co jsem tu prožil. Ať už psychicky, tak hlavně po fyzické stránce. Určitě to ale nemyslím negativně, spíš naopak. Jak se říká: Co tě nezabije, to tě posílí. Chtěl bych tímto poděkovat Penny a Terrymu mým anglickým přátelům, se kterými jsem prožil poslední dva a půl měsíce.  

Olivy
11.11 neděle

V úterý (6.11) nejočekávanější čas nadešel. V osm hodin, resp. sedm hodin normálního času a o hodinu dříve než normálně jsme se vrhli na ověšené stromy plné oliv. Tato pro mě ne zrovna výživná práce při mých prvních minutách, či hodinách byla přímo noční můrou. První strom mi velikostně připadal jako Eiffelova věž a při pomyšlení že si budeme na dalších sto šedesáti devíti stromech hrát, jako na tomhle mě naskakovala husí kůže po celém těle. Kolem poledne se to ale začalo lámat v soutěžení o rekord ve sbírání, jelikož v plánu bylo naplnění jednoho boxu. To je 250 kilogramů oliv (čistá váha) což je pro Italy třídenní práce. My měli během prvního dne 240 kilogramů a v táboře zavládla spokojenost. Resp. Penny byla s výsledkem nad míru spokojena, my s Terrym ale chtěli udělat víc. Druhý večer jsme měli dalších 260 kilogramů a tím pádem naplněné oba boxy. Jen pro upřesnění Terryho plán nikdy nevydrží moc dlouho. Dny čekání na správný čas sběru jsem slýchával, že se pojede do lisu jen pro jeden box. Poté se rozhodl pro dva a ty také den před sběrem na přívěsu přivezl. Ale když jsme měli po dvou dnech oba naplněné, rozhodl se je odvézt do zmíněné haly s ďábelským strojem na olivový olej a přivézt další box. Ve čtvrtek dopoledne jsme se tedy vraceli s dalším, třetím boxem domů. Za pět hodin ale měl Terry znovu jet do Carovigna pro hotový olej a proč by tam jel několikrát. Zahájili jsme tedy stíhací jízdu s časem a za deset minut, v pět hodin odpoledne jsme měli třetí a zároveň poslední box plný a mohlo se oslavně vyrazit zpět. Konečný souhrn zněl: 760 kilogramů oliv, z kterých se udělalo 133 litrů olivového oleje.  Podstupovat to takhle každý rok bych asi opravdu nechtěl, ale zkušenost to byla k nezaplacení. Památku (modré ruce) budu mít ještě pěkných pár dní.

Poslední dny

Paradoxně mi Itálie jako má milovaná země pro mé shrnutí zde uškodila. Žít bych tu tedy aspoň v jižní oblasti opravdu nechtěl. Lidé které jsem poznal, myslím teď jen italskou populaci jsou přátelští, otevření a možná až nečekaně pohodoví, ale na druhou stranu nespolehliví a tak trochu hloupí. V době kdy krizí zmítaná Evropa se země jako Německo, Velká Británie a jiné velmoci starají prakticky o celý kontinent. Příživníci jako Řecko, Polsko se vezou na vlně s názvem Evropská Unie. Zvyky a život který tu panoval před padesáti, či sto lety se nezměnil, takže i v zimních měsících je siesta každodenní rutinou zdejších obyvatel. Když není práce, tak se svět nezboří a na boty od Armaniho se každý rok peníze najdou. Zdejší přírodu si také ničí sami obyvatelé černými skládkami, kolem kterých každé ráno běhám (a není jich zrovna málo) a o odpadcích podél silnic ani nemluvě. Je mi to až líto co všechno mě tady negativně překvapilo a díky tomu jsem vlastně i poprvé opravdu hrdý že pocházím z malé, poněkud nevýznamné České Republiky.

Nechci ale mluvit jen v záporech, výborná kuchyně, krásné ženy a fotbal. To je pro mě z Itálie to nejlepší na světě, ale každý podle svého gusta. Vztah k náboženství je tu velmi silný a myslím že na tom západní svět, který toto pouto velmi rychle ztrácí nic nezmění. Tohle všechno ale poznáte během chvíle a ví to snad každý, kdo tento stát umí najít aspoň na mapě. Co ale opravdu obdivuji to jsem poznal až po čase. Vztah ke svým blízkým, přátelům a především rodině. Pro každého tady není nic důležitější než mít jeden druhého a navzájem se podporovat. Rodina je tu nejdůležitější a na prvním místě. Jakmile jsem se seznámil s Pierem do týdne jsem poznal jeho dvě sestry, manželku, děti, maminku, nebo neteř. S Lucem jsem si zahrál jednou fotbal a za pár dní už jsem stál uprostřed obývacího pokoje jeho rodičů, kde seděl jeho otec a babička. Připadal jsem si jak vzdálený příbuzný a ne cizí člověk odněkud „z východu“. Takové chování a život je pro mě něco jiného, až nemyslitelného. Nepřipustím si jen tak někoho k tělu a to že je to správné, za tím si stojím. Ale na druhou stranu, lidé by měli být k sobě více otevřenější.

Trochu jsem musel uskromnit své nároky na bagáž, jestli jsem chtěl propašovat něco málo olivového oleje a ořechů sebou do rodné země. Takže má Penny pár hadrů na podlahu co jsem zde nosil jako svá trička, trenýrky apod. Dále odhazuji ještě pár nepotřebných věcí, ale nedal bych ruku do ohně za to že Terry to bude zítra večer lovit v popelnici jako svůj další poklad do sbírky harampádí v garáži.  

Naše wrestlerské zápasy s Ugem musí být zajímavější než ty v Las Vegas. Tam se sice v ringu objevují mnohem zajímavější těla, ale co se týče schopností a kreací zápasníků, v tom nemáme konkurenci. Jenom tento týden to byl rozžhavený uhlík spadlý z krbu, šlápnutí do rozkroku, kousání, nebo tahání za ocas. Uhlík jsem odnesl samozřejmě já, trestné šlapání jsem také schytal já, akorát co se týče toho ocasu tak to byla zase moje taktika a v kousání jsme na tom tak stejně. Poslední večerní zápas v „Aréně U Krbu“ Ugo vycítil můj odjezd kvůli zabalené tašce u dveří a když jsem ho povalil na sebe místo aby se snažil vyprostit položil mi hlavu na prsa a zakňučel. Chudák ještě neví že mu odjíždím a on se vypraví za pár dní na opačnou stranu Evropy. Bou v Itálii, já v České Republice a Ugo ve Velké Británii. To se nám ta vlčí smečka pořádně rozdělila, ale nikdy na žádného z nich nezapomenu, přísahám na svoji tlapku Bou a Ugo, mám vás rád.