Balkónový Rambo - První krev

  Jsem mírumilovný člověk s láskou ke zvířatům. Možná to tak nevypadá při pohledu do mého mrazáku plného kuřecích ostatků těch nebohých křídelníků, ale takový je život a silnější vyhrává. Ale blíže k mému problému. Už více jak měsíc probíhá urputný boj mezi holubí letkou a mou jednočlennou jednotkou. Soupeř má drtivou převahu ve vzduchu, ale já, osamocený Rambo se jim vyrovnávám v dravosti a odhodlání. Jejich útoky probíhají pravidelně a plánovaně během noci a jejich tempo je vražedné. Jakmile ráno vysvitne slunce, jde vidět jakou spoušť protivník znovu nadělal a jak silnou má munici. Jenže stejně jako Habešané i já se nevzdávám. Svůj domov si bráním a útočím bez slitování z postele ihned po ranním rozbřesku, jenže bohužel pro domácí stranu, holubí komando zmizí stejně rychle, jako se znovu v noci objeví. Tato "zákopová" válka stále nemá vítěze, balkón jako jeden a ten samý úsek mění svého osvoboditele každým dnem, každou hodinou. Spravedlivě musím uznat, že ptačí spolek zatím vítězí. Bitvy byly prohrané, ale válka ještě ne!    

Kdyby se s nepřítelem dalo domluvit a dojednat mír, pod záminkou rozdělení území, byl bych ochoten vyslyšet jejich požadavky. S národy ostatních evropských i neevropských zemí se situace a vztah vyvíjí od prvopočátků skvěle. Např. spojenci z daleké jižní Afriky žluva a rorýs (ještě nedávno jsem nevěděl že jsou to ptáci) respektují vytyčené hranice mého území a já naopak jejich kolonizaci. I problémová vlaštovka se po každoročním návratu z nákupů v proklatě levné Americe vrací vstříc novým dobrodružstvím do své země s respektem, když už ne k ostatním osadníkům, tak ke mně určitě. Jen ti proradní holubi se rozhodli táhnout za jeden provaz a společně mi ničit nejen balkón, ale hlavně život. 

Dnes ráno jsem se po objevení dalších pozůstatků nočního útoku odhodlal k mobilizaci. Je čas strhnout vítězství na svou stranu a ukázat tak těm nevychovaným ptákům kdo je silnější. Prvním úspěšným zásahem bylo objevení tajného tábora nepřítele a to ve válečné zóně. (Mně bylo už nějaký čas podezřelé, proč se ptačí partyzáni schylují v nejnižším bodě, kde se pozice drží zuby nehty, pardon, zobáky drápy). Po odtlačení staré komody, která hyzdí balkónový prostor ještě déle, než nepřítel, jsem objevil protivníkovu líheň dalších leteckých posil. Šikovně sestavené hnízdo s neporušeným a poměrně velkým vajíčkem uvnitř se nalézalo určitě už poměrně dlouhou řádku dní pod dřevěným úkrytem. Lidé z National Geography by byli určitě štěstím bez sebe, ale já si v tu chvíli připadal spíše jako Sigourney Weaver v pokračování scifi hororu Vetřelec. Dostal jsem se nepříteli do slabého místa, ale co teď? Vajíčka jsou v dnešní době dost drahá, varianta zahubení soupeřova nového vojska mi přišla poměrně morbidní (i přesto, že bílkoviny na zemi jen tak nenajdete) nezachoval jsem se ale o moc lidštěji, když jsem hnízdo i s budoucím živým a nebezpečným vetřelcem spustil volným pádem z devátého patra. Čest jeho památce, ale nebyla jiná cesta. 

Po dalším úklidu jsem se uchýlil do bezpečí svého útočiště a začal pracovat na odvetném plánu. Stačila chvíle potřebného přemýšlení a také googlování a bylo jasno. Potřebuji vyrobit atrapu dravého ptáka, nejlépe nějakého neohroženého zabijáka z ptačí říše. Pterodactylové už bohužel vymřeli, ale znalci i domácí kutilové (kutilem se stane každý, kdo si koupí aspoň dvě hračky v Baumaxu) doporučují luňáka či sokola. Já se ale nemíním spolehnout na tyto béčkové letce, představoval bych si tedy pořádný kalibr. Pštros by mi po balkóně zřejmě běhat nemohl, ale napadl mě typický Amík s bílou tváří (jaký to ale paradox) orel bělohlavý, ale potom jsem si vzpomněl na lepší volbu, Kondora! Jehož se po vygooglování bojím i já. Jenže jak ho dostat na můj balkón uprostřed sídliště? Vážně si ho asi budu muset vyrobit, ale to by pro mě nebyl úkol o mnoho jednodušší. 

V mé hlavě plné myšlenkových pochodů se z nenadání objevila i myšlenka, pořídit si kočku! Samozřejmě kocoura (na ženy není spolehnutí). Už vidím jak si jej vycvičím jako německého ovčáka a ráno svého krvelačného vraha pošlu jediným povelem do útoku. Tato varianta mi přišla geniální, ale ne na dlouho. Už vidím, jak bych si hladil svého hada na prsou a ještě bych se s ním přetahoval, kdo ráno v té posteli bude spát a kdo vyhánět natvrdlé holuby, to už bych tedy raději uvítal kočku, než homosexuálního kocoura. Soupeř je nebezpečnější, než se zdá a nečekaně i mazanější, než jsem vůbec tušil. Na amatérské obranné strategie typu rozvěšených cédéček nebo točících se vrtulí si zvykne stejně rychle jako chlap na ženské peskování. Nakonec se budu muset uchýlit k obrannému bloku z fotbalového prostředí, jednoduchou, ale účinnou síť. Jen tak se dá nepřítel stoprocentně porazit. Ať se ptačí teroristé odeberou na benátské náměstí, když neprší, je tam místa dost!