Jednou z pověr, které mezi lidmi kolují je, že cokoliv na západ od naších hranic je absolutně dokonalé že se nemůže dít žádná křivda. Že to není pravda, hlavně v Norsku ne, na to už přišly desítky rodin, kterým byly ukradeny děti.
Tamní úřad Barnevernet se neštítí ničeho v cestě za svým cílem, jehož skutečnou podstatu zná jen málokdo. Násilné odebíráni dětí, za asistence policie, či setkání rodičů se svými dětmi pod dohledem po zuby ozbrojených policistů, to je skutečnost, o které bylo mnohé napsáno. Zločinecká organizace Barnevernet se nezdráhá odebrat několik dnů starou dceru matce jen proto, že matka je neslyšící a že údajně nemá s dítětem oční kontakt.
Je tak smutné, že někteří z českých politiků, například paní Marksová, neváhají pronášet slova, která podporují tuto zločinnost. Inu, norské fondy asi umí loajalitu ocenit.
Následujíci řádky jsou překladem rozhovoru s matkou, které Barnevernet odebral děti a která zmobilizovala všechny své síly a následně se jí podařilo děti dostat zpět. Rozhodně to nebyl snadný boj a kdyby se poté nevrátila domů do Polska, možná by Barnevernet dosáhl svého.
Když jsem s paní Katarzynou telefonicky hovořil a ptal se jí na možný postup v souvislosti s případem paní Michalákové, řekla mi zajímavou věc:
" Barnevernet dělá vše aby vás očernil. Nic je nezastaví a ani oni se nezastaví například před lhaním. Proto na jakýkoliv jejích útok, musíte odpovídat protiútokem. Jestliže oni na vás vytáhnout jednu věc, vy musíte mít připraveny minimálně dvě proti ním. Jinak nemáte šanci ".
Jak jsem napsal v úvodu, to že nějaká země je na západ od nás, není automatickou zárukou, že tato země je dokonalost sama. Norsko je toho zářným příkladem a je hodně varující, že norský systém, se snaží někteří zavést i v České republice. To je hodně varující signál.
Zde je slíbený rozhovor:
Řekni, že tě rodiče bijí
Když nemáte rádi sousedy, stačí zvednout telefon, vytočit číslo a za pár minut je tam gestapo a děti vám odvážejí. Nikdo se na nic neptá, nikdo vám nic nevysvětli.
Otec dokonce nemůže obejmout či políbit své dítě, protože riskuje obvinění, že je pedofil. Nemocná země.
“Nás odvolali z práce ale děti jsme už nenašli. Bojujeme u soudu”
Často dochází k odebrání dětí tam, kde stačí rozhovor s rodiči. Jenže je to jinak. Odvezou je 1800 kilometrů daleko a pak teprve příjde několikatýdenní vyjednávání.
V roce 2014 odebrali Polákům v Norsku 34 dětí.....
Přesněji řečeno, to je číslo, které bylo nahlášeno konzulátu. Skutečnost může být mnohem horší. Před pár lety, tehdelší polská konzulka, Adrianna Warchol, přirovnala Barnevernet k Hitlerjugend. Komentovala tak případ devítileté Nikoly, kterou detektiv Krzysztof Rutkowski, ve spolupráci s jejími rodiči z Norska odvezl do bezpečí do Polska. Paní konzulka po svém komentáři byla z práce propuštěna.
Příběh Katarzyny
Na radnici na nás čekalo několik úředníků a policisté. To má ten důvod, vyvést rodiče z rovnováhy. Zavřeli nás do oddělených místností. Řekli mi. že dcerka si ve škole stěžovala, že jsem jí udeřila. Mile se na mně usmívali. Řekli že je podezření, že děti biju. S úsměvem pozorovali mojí reakci. Řekla jsem že je to nesmysl a oni se zeptali, jestli potřebuju pomoc. Odpověděla jsem že mi stačí sklenice vody a otevřít okno. Do zápisu napsali, že matka odmítá spolupracovat a pomoc Barnevernetu.
Otec Sebastian dodává :
Přijeli k nám domů s tlumočníkem a policisty a babičce řekli, že jsou tam s naším vědomím a že našeho syna odvážejí.
Podle dokumentace, předchozí týden škola informovala Barnevernet, že dívka má podlitiny. Při návštěvě jeho úředníků měla Natálka říct, že ji maminka bije otevřenou dlaní.
Jenže to se dělo na základě sugestívních otázek zástupce Barnevernetu, který dokonce šel tak daleko, že se ptal, zda se jí někdo dotýkal na intimních místech. Dívka mlčí a po dlouhé pauze říká že si nepamatuje. Barnevernet ve správě uvádí, že dívka může být obětí sexuálního zneužíváni.
Další slova Sebastiana :
V každé normální zemi je běžné, že při podezření na sexuální zneužívání, dochází k lékařskému vyšetření dítěte. Natálku nikdo neprohlížel.
Katarzyna :
Dcera vypověděla, že jí někdo udeřil, což byla pravda. Jenže né já ale její bratr. Stalo se to při hře a šlo o malý škrábanec hračkou. Nic vážného. Kromě toho, Natálka se po narození syna stala velice žárlivá. Asi jako každé dítě. Někdy opravdu zlobila a odmítala mně poslouchat, takže jsem zvýšila hlas a když ani to nepomohlo, odnesla jsem jí do jejího pokoje. Tam si poseděla, rozleželo se jí to v hlavě a přišla se omluvit. Běžná záležitost snad v každé rodině.
Nikdy jsem jí nebila. Dostala několikrát na zadek, když nám, ještě v Polsku utekla na pláži. Jenže v Norsku, ve školce dětem od první chvíle vtloukají do hlavy, že když se jím něco nelíbí, že mohou rodiče udat. A tak když se jí zeptali, tak řekla že jsem jí bila, aniž by si ale uvědomila, co vlastně říká.....
Nejčastější příčinou odebíraní dětí v Norsku je podezření na násilí a sexuální zneužívání. Jenže nikdo nevydal žádnou směrnici, co je násilí a co je sexuální zneužívání. A tak je běžné, že za násilí se považuje, když dítě přinutíte proti jeho vůli, aby stálo u vás, například v obchodě nebo na ulici. Prostě cokoliv co uděláte a co se dítěti nelíbí, může být považováno za nepřípustné násili. U sexuálního zneužívání dochází k naprostému nepochopení mentality imigrantů. Je běžné v Polsku a v jiných zemích, že dítě se vítá s tetičkou, strýčkem či dalšími příbuznými. Sedá jim na klíně a podobně. Toto je však v Norsku nezvyklé a Barnevernet takové jednání považuje za signál, že v rodině dochází k nevhodnému sexuálnímu kontaktu s dětmi. Bohužel, úředníci nejeví ochotu pochopit, že se jedná o běžný způsob mezirodinné komunikace. Občas dokonce docházejí k názoru, že rodiče o své děti nejeví zájem a raději je nechávají na starost cizím lidem.
Komise povolila Katerzyně a Sebastianovi vidět jejich děti jednou týdně, dvě hodiny, v přítomnosti tlumočníka.
Sebastian :
Na tu první schůzku jsme se pečlivě připravili. Dětem jsme nachystali jejích oblíbené jídlo, nějaké oblečení a samozřejmě hračky.
Po příjezdu nás čekal šok. Budova byla plná po zuby ozbrojených policistů. Říkali, že jsem podezřelý s tak těžkých zločinů, že policie je nezbytná. Odpověděl jsem jím, že když jsem podezřelý, ať mně zatknou ale ať pustí moje děti, protože ony jsou teď prakticky vězněné. Ale komunikace nemá smysl.
Katarzyna :
Setkáváme se s dětmi po třech týdnech. Karel, kterému je 18 měsícu, když mně vidí, zjevně neví co má dělat. Právníčka Barnevernetu poté uvedla, že mne odmítl, což byla lež, protože byl jen nejistý a celé to trvalo pár vteřin. Pak se ke mně rozběhl.
Natálka naopak nám okamžitě skočila kolem krku. Barnevernet se snažil nutit nás, abychom mluvili Norksky, ale to jsem odmítla. Řekla jsem jím, že mají tlumočníka, a ať mně neotravujou.
Máme zakázáno hovořit o celém případu, jenže Natálka začíná sama. Říká, že když jí přestaneme bít, bude se moci vrátit domů. Dívá se přítom na pracovnici Barnevernetu.
Ptám se jí, jestli jí opravdu bijeme. Snaží se nás přerušit ale Sebastian se ohradil, že když má jeho dcera něco na srdci, že jí odpoví. Paní z Barnevernetu se tedy uklidní.
Náhradní péče je v Norsku opravdu lukrativní záležitost. Dvojice, která dostala děti Katarzyny a Sebastiana, dostala v prvním měsíci příspěvek 23 a ve druhém 45 tisíc norských korun.
Nový polský konzul Slawomir Kowalski se snaží pomáhat rodičům najít advokáta a pomáhá v komunikaci s úřady. Poté jak dopadla jeho předchůdkyně, váží každé slovo a veřejně se proti Barnevernetu vyslovil jen jednou.
Na konferenci o imigrantech z Polska se podařilo dostat Mariam Fulger, zástupkyni Barnevernetu.
Konzul ji přivítal slovy:
“Děkuji že jste přišla, protože není snadné diskutovat s někým od vás” a připomítá konvenci práv dítěte, která dává dítěti právo na udržení sí národnostní a rodinné příslušnosti a že před umístěním dítěte do náhradní péče, je třeba hledat možnost umístění mezi příbuznými.
“Ještě se nestalo, že by takto Barnevernet postupoval” dodal pan konzul.
Pracovnice Barnevernetu jej přerušuje slovy, jak to může tvrdit a jeho odpověď je, že na základě dosavadních odpovědí, které od nich dostal.
Na závěr pan konzul připomíná, že podle Vídeňské úmluvy, má Norsko povinnost dostatečně informovat o situaci, v jaké se děti nacházejí a tuto povinnost neustále porušuje.
Mariam Fulger z Barnevernetu jeho připomínky ignoruje a dále se věnuje propagaci této organizace. Na závěr jako jediná odmítá dát souhlas s citací jejího vystoupení online.
20. ledna se schází komise, která rozhoduje, že děti se mají vrátit Katarzyně a Sebastianovi. V odůvodnění se píše, že škrábance na dívčině tváři se nemohly stát po úderu dlaní a s největší pravděpodobností, jsou následkem dětské hry. Komise také konstatuje, že bylo nesprvávné, když lékařské vyšetření přišlo až měsíc po odebrání dětí. Kritizuje také fakt, že dívka dostala pokaždé pochvalu, když tvrdila že ji rodiče bili.
Katarzyna :
V pátek nám vrátili děti a v sobotu jsme byli už na lodi do Polska. Neváhali jsme ani na chvíli, přestože jsme v Norsku žili tolik let. Děti jsou pro nás tím nejdůležitějším. Při předání dětí se nás Barnevernet ptal, jestli odjíždíme do Polska. Bylo nutné je ukolébat. A tak jsme jím tvrdili že v žádném případě, že manžel dostal přidáno a povýšil a že já mám novou lepší práci a hned druhý den že jedeme na výlet.
Natalka celou noc nespala. Stála u okna a třásla se strachy. Soused odhazoval sníh a když hlasitě klepnul dveřmi, začala křičet, že už pro ní znovu jedou.
Taky Karlík celou noc plakal. Náhradní pěstouní, kterým bylo více než 60, on Nor ona Dánka, jej krmili jen hranolkama a suchým chlebem. Spal na zádech a na noc jej přivazovali k posteli aby jím neutekl.
Dvakrát kolem domu projelo policejní auto. Bylo nám jasné, že jsme sledování. Přesto se nám ještě v noci podařilo odvézt zavazadla ke kamarádce a ráno jsme starým golfem rok 82 odjeli pryč. Na údajný výlet. Večer už jsme byli na lodi.
Později nám sousedé říkali, že v pondělí znovu přijel Barnevernet a policie.
25.února se Barnevernet odvolal proti rozhodnutí komise. Následující den jsem děti z Norska odhlásila. To se musí. Odhlásit je odevšad. A musíte vše zdůvodnit. Napsala jsem, že Norsko zničilo mojí rodinu a že děti už v té zemi nechtějí žít. Na jednání Barnevernetu doplatily svým zdravím. Natálka se léčí u psychologa a stále trpí obavami. Když jsem se jí ptala, proč říkala ty věci, odpověděla, že jí nutili. Že říkali že se pak bude moci vrátit domů.
Karel se teprve po dlouhé době naučil spát normálně. Dlouho mu také trvalo než začal mluvit.
Sebastian trpí depresemi a má potíže se srdcem. Stále pracuje v Norsku a za námi příjíždí jednou za měsíc.
Teď společně s podobně postiženými páry v Evropě organizujeme velký pochod. Bude se konat 30. května a naším cílem je upozornít na situaci v Norsku. A pomoci těm, kteří jsou ve stejné nebo dokonce horší situaci, než jsme byli my. Protože bojovat o své děti se musí.
Toto je zpověď matky a otce. Příběh dvou rodičů, kteří poznali na vlastní kůži zlovůli norského systemu na ochranu dětí, známého pod jménem Barnevernet. Jsou jedni z mnoha a patří, přeze všechnu tragičnost, k těm šťastnějším. Stáli při sobě, bojovali a své děti dostali zpět.
Pro mnoho lidí je tento příběh asi těžko uvěřitelný. Žijí v představě, že vše, co je na západ od Česka je naprosto bezchybné a něco podobného se tam nemůže stát. Může a děje se. A není to tím, jestli je to na západ nebo východ. Děje se to v okamžiku, kdy se z občanů stanou ovce a nechají úředníky, aby o jejích osudech rozhodovali bez jakéhokoliv omezení, bez jakékoliv kontroly.
Katarzyna a Sebastian mají své děti doma. Čas bolesti určitě zhojí a vše bude v pořádku. Paní Eva Michaláková má své dva syny, Denise a Davida stále pryč. Politici slibují, řeči se vedou ale čas ubíhá. Je třeba tlačit na politiky, aby jejích aktivita nebyla jen ve slovech ale také v činech. A je nutné vyjádřit aktivní solidaritu s rodiči malé Maxine, která byla odebrána od matky jen proto, že matka následkem nemoci ohluchla.
Výše uvedený článek je překladem z polského originálu, který vyšel 14.05.2015 v deníku Gazeta Wyborcza
