Jedno přísloví říká. že chybami se člověk učí. Jak se zdá, mezi evropskými politiky toto přísloví není buďto známo, nebo jej neberou vážně. Škoda.
A ještě je tu i třetí možnost. Totiž že to co se v posledních letech děje, že to nepovažují za chybu ale za přirozený světový vývoj. I takoví blázni mezi nimi mohou být.
Ještě před pár týdny se zdálo, že snad začíná vítězit zdravý rozum, a že konečně politici sednou ke stolu a začnou hledat cestu, jednak jak vybřednout z hluboké krize, ve které se kontinent nachází a hlavně jak pomoci těm, kterých se to týká a kteří se snaží zachránit si holé životy.
Dnes jen naprostý omezenec nevidí, že experiment s " Refugee Welcome, neboli s otevřenou náručí všem běžencům nejenže nefunguje, ale v první řadě škodí právě oněm běžencům. Ti se vydali na cestu s vidinou, že jím bude v Evropě lépe, že zabezpečí sebe i své rodiny, že nebudou ve věčném ohrožení života ze strany zločinců nebo svých vlád. Jenže tento nápad nepřišel jen tak zničeho nic. Tato myšlenka jím byla podsunuta někým, kdo cítil velkou šanci na tučný výdělek. A tak docházelo a dochází k tomu, že lidé dávají své poslední peníze, prodávají své majetky a vydávají se do neznáma, aniž by věděli, že starý kontinent je sice může přijmout, nicméně to je asi tak vše. A tak se na různých místech Evropy vytvářejí tábory, kde v příšerných podmínkách, žijí muži, ženy a děti. Mladí a staří a každý den se jejích sen o štěstí rozplývá. Ti co měli široká ramena a kus kliky, tak vytvářejí ghetta v evropských velkoměstech, bloumají ulicemi, bez šance na práci a na jakýkoliv životní posun.
Kdo je viníkem? My kteří tuto situaci vidíme a dlouhodobě na ní upozorňujeme? Ano, pro některé jsme neonacisti a xenofobové. Jsou to ale právě ti, co nás kritizují, kteří mají na této zoufalé situaci největší podíl viny. Vedoucí představitelé Německa, Itálie a Řecka a v poslední době Francie a její president, si otevírají svá ústa směrem k zemím, které nejsou zrovna nadšené z jakéhosi přerozdělování uprchlíků a které samy chtějí rozhodovat, kdo na jejích území bude. Dokonce dochází i na hrozby, když minulý týden Macron hrozil, že země které budou dále neoblomné, budou vyloučeny ze Schengenu. Ať si ho nechá, celý Schengen. Uvidíme kdo na tom pak bude lépe.
Ve světe funguje velké množství utečeneckých táborů. Zde si přečtěte více. Vzhledem k tomu, že se jedná o wikipedii, asi tam budou nepřesnosti nicméně pro orientaci to stačí. Hrozí, že v brzké době na tomto seznamu přibude další název. EUROPA. Protože pokud se situace bude ubírat směrem, kterým se ubírá, tak lidský poddruh Evropan vymizí a přemístí se do zbytku civilizovaného světa. Starý kontinent pak ovládnou ti, co se nechali zmanipulovat a stále věří, že se ocitli v ráji. A katastrofa bude dokonána, protože nejenže se nebude konat žádný ráj pro ně ale dojde k likvidaci všeho, co za poslení staletí bylo v Evropě vybudováno.
To co jsem napsal, rozhodně není vedeno jakousi mou fanatickou nenávistí k Arabům, Muslimům nebo Palestíncům, jak s oblibou jeden takový píše. Vůbec ne. Právě naopak. Není pro mně příjemné vidět, jak lidé co se upínají v poslední naději k Evropě jako k záchraně, jsou hnáni do bažin beznaděje. Samozřejmě, můj blog je o těch, kteří opravdu hledají pomoc v nouzi. Nikoliv o mládencích plných síly a mobilů a elektroniky, v nejmodernějším oblečení a obuvi. To je jiný případ a já nedávám rovnítko.
Už od útlého dětství jsem se zajímal o zeměpis, o cizí kultury, památky. Snil jsem o Orientu, Persii, asi jako každý kluk. Měl jsem obrovské životní štěstí, že se mi většinu těchto zemí podařilo navštívit, ještě před tím, než se svět zbláznil. Viděl jsem kulturní památky, dědictví lidské historie. Viděl jsem kudy dějiny probíhaly. Mám zážitky které mi nikdo nevezme a jsem mrzutý, že tyto klenoty dnes nemohou běžně vidět ti, které by to zajímalo a nadchlo. Ten region vymírá a chřadne. A politici v Evropě neumí pochopit, že vše je spojeno se vším. A teď se dostávám k tomu hlavnímu.
Pokud chceme a my musíme chtít, pomoci těm, kdo tuto pomoc potřebují a dnes už je vlastně jedno jestli proto že je u nich válka nebo že je jejích země ožebračená, tak to nemůžeme a nesmíme udělat tak, že je všechny pozveme k sobě domů a budeme je živit a krmit a chlácholit. Ono se tomu říká taky opičí láska. My především musíme zajistit, aby jejích domovy byly v co nejkratší možné době schopné přijmout své občany zpět. Zajistit infrastrukturu, nakopat prdele všem zločincům, zlodějům a teroristům a podpořit ty, co to myslí upřímně. Jakékoliv přerozdělování po celém území Evropy pouze vyvolá chaos. Jsem přesvědčen, že pokud by se investovalo do modernizace a zhumanizování stávajících utečeneckých táborů a zařízení, bude tato investice, včetně všech potřebných administrativně bezpečnostních opatření mnohem lacinější, nežli ono tolik vynucované přerozdělování.
Já totiž stále slyším a čtu : Přijměme, pozvěme, postarejme se, sirotci, ale nikdo už neříká co dále.Co až je přijmeme, pozveme až se postaráme, dáme jím byty, co pak. Kde budou pracovat. Nelžeme si sami sobě že se naučí. Nenaučí. A pokud ano, bude to zase trvat strašně dlouho.
Nejlepší pomoc je ta, jejíž výsledek je dlouhotrvající. Krátkodobé pošťuchnutí k ničemu pozitivnímu nevede.
