Opravdu naprostou náhodou jsem našel dnes na youtube video režiséra Igora Chauna, kterého jsem znal pouze z doslechu, o kterém nevím vůbec nic a to video jsem si pustil jen kvůli poněkud zajímavému názvu.
Očekával jsem další dávku nicneříkajícího mudrování, tak jak toho jsou plná media a televize a tisk a tak všude.
To video trvá 11 minut a já mám pocit, že za celou dobu jeho trvání jsem snad ani nedýchal. Prostě jsem jej shlédl s úžasem a rychlostí světla rostoucí úctou k člověku, kterého, jak jsem napsal neznám, ale který v oněch 11 minutách řekl vše podstatné a vše co všichni neobratně okecáváme na blozích předlouhých a ve výsledku často nepřesvědčivých. Samozřejmě, tento blog je tu dnes proto, abych ono video nabídl vaší pozornosti, milí čtenáři a to co píši je jen omáčka.
Z toho co řekl Igor Chaun je pro mne podstatná věta ze samotného závěru. Nejde o to někoho nenávidět nebo odsuzovat. Je důležité stanovit mantinely a těmi mantinely, vlastně ty, vůči kterým je stavíme učíme a děláme jím dobrý skutek. A já dodávám, že dokud budeme pořád jen nastavovat druhou tvář, tu laskavou a usmívající se. Pokud budeme dávat a vítat, bez toho abychom řekli jasné a jednoznačné - zde je hranice naší milosti, pak nejenže nepomůžeme sobě. Ale nepomůžeme ani těm, kteří o to "dobrodiní" žádají a mnohdy si jej i vynucují.
Ono je hrozně snadné si zvyknout na to dostávat. Ale přijímat je velké umění, protože s ním jde v ruku v ruce umění odmítnout nabídku ve chvíli, kdy by to mohlo nabízejícímu učinit problémy. A tomuto umění se nikdo nenaučí, pokud mu právě my ony hranice nepostavíme. Pokud budeme hloupě tolerovat představu že my musíme ale oni jen blahosklonně mohou, budou li chtít.
Slovy Igora Chauna. Musíme být pevní. Pevní v názorech, pevní v postojích a pevní ve víře ( není to jen o víře v Boha ale o víře v sebe, ve svou tradici a historii). A jen tehdy může mezi lidmi, mezi národy a zeměmi zavládnou koexistence a přátelství.
