Se zájmem jsem si přečetl dva blogy pana autora, Tadeáše Firly, který se zamýšlí nad nově vzniklou fázi utečenecké krize, fázi vyvolanou Tureckým presidentem Erdoganem.
Musím říct, že názory pana Firly, jakkoliv chápu jeho dilema, jsou prostoupeny naivitou a naprostým nepochopením reality. Proto jsem se rozhodl napsat tento blog, jako reakci ale především jako snahu o vysvětlení, že ani ta nejlepší vůle, vycházející z opravdu "dobrého srdce" nemusí vést k pozitivnímu výsledku...
Pane autore, řekněme že na hranici s Řeckem je v tuto chvíli 10 tisíc lidí. Někdo vydá rozhodnutí, a všechny pustí do Evropy. Za týden bude na stejné hranici dalších 10 tisíc. Co pak? Taky je nutné pustit, v rámci lidskosti?. Dobrá. Jenže další týden přijde dalších 10 tisíc, povzbuzených úspěchem předchozích 20 tisíc. A tak to půjde dále a dále. A tak to vlastně funguje dále a dále. Od chvíle kdy Merkel pronesla tu nešťastnou a hloupou větu o tom že jsou všichni vítáni. Jaká je vaše představa? Přesídlit celou Afriku do Evropy? Protože věřte nebo ne, ta bída a utrpení je na celém kontinentu, nejen v Sýrii, nebo Eritreji. A když už tedy budeme u Afriky, nesmíme zapomenout na část Asie, protože tam to taky není zrovna procházka růžovou zahradou. Ale co pak uděláme s Evropany? Myslím tím etnickými Evropany. Ti budou logicky překážet, protože jednak bude Evropa definitivně přelidněná a hlavně ten mišmaš různých kulturních a náboženských zvyků a pravidel nutně povede k růstu nenávisti a třenic.Takže se přesuneme do Afriky? A do uvolněné části Asie?
Nemáte pocit, že ve skutečnosti tím voláním po lidskosti, těm lidem ve skutečnosti ubližujeme? Že jím bereme šanci si udělat pořádek ve svých zemích? Víte, on ani Bůh nepřiběhne okamžitě ke každému trpícímu a nevytáhne jej z problémů. Naopak, jedno z hlavních hesel vždy bylo : člověče pomož si a Bůh ti pak také pomůže / nebo tak nějak to bylo psáno/.Ano, máme povinnost pomáhat těm, kteří to potřebuji a hlavně těm, kteří už vyčerpali všechny možnosti pomoci si sami. Nemohu se ale zbavit dojmu, když se dívám na ty záběry z hranic, že většina nebo velká část příchozích je schopná si pomoci u sebe doma, jen prostě volí tu pro ně zdánlivě jednodušší cestu.A tady zase přichází moje dilema. Jestliže na ulici uvidím žebráka, zbídačelého, jistě mu dám nějaké peníze, aby měl na jídlo. Jestli jej ale za okamžik uvidím si kupovat karton piv nebo krabici vína, budu příště poměrně ve své dobrosrdečnosti opatrnější. Jestliže v záběrech z hranic vidím mladé lidi, kteří na mikrofon neříkají že mají zájem být automechaniky, zedníky nebo třeba podnikat v pohostinství, ale křičí že s pomocí Allaha se do té Evropy dostanou, musím si nutně položit otázku : Volají po pomoci Allaha, chtějí pomoc od Evropy ale kdy oni sami přiloží ruku k dílu? Myslím tím se svému vlastnímu dílu, k dílu jejích životů a osudů. Je zajímavé, že mezi těmi, co házejí kameny na policisty, to trhají ploty co s maskami přes tváře nejsou ty zubožené ženy a starci a děti s prázdnými pohledy. Ti sedí někde vzadu, snad už smíření s tím že je čeká jen bída, hladovění, nemoci a pomalá smrt. Smíření s tím, že oni budou ti, co budou dopadeni nejdříve a odvezeni někam do dalších táborů a zařízení. Zatímco ti mladí, v krásných modních oděvech budou dále útočit a házet kameny a křičet Allahu Akbar. Přesně tak, jak se to Erdoganovi líbí. A lidumilové je budou vítat s otevřenou náručí. Jenže se bohužel bude stále zmenšovat prostor pro pomoc těm, kteří tu pomoc skutečně potřebují, kteří si jí zaslouží, ale kteří nemají sílu si jí vykřičet, protože jejích hlas není tak silný, aby dolehl k uším lidumilů.
