Ta paní tam už stála aneb Chtělo by to asi brýle :-)

Přiznám se. Odmalička špatně vidím. Výraz špatně je slabý. Přesnější je do dvou metrů. Ale zase na to, jak špatně vidím, docela dobře fotím a ještě lépe slyším. Prý slepci mají lepší sluch. 

Popíši vám dva zážitky z poslední doby.
Zážitek první.
Jednoho krásného letního odpoledne jdu na poštu. Vypadá to, že  zřejmě všichni obyvatelé Brna měli stejný nápad, sejít se v tu samou dobu na té samé pobočce..Je třetí hodina odpolední, čili špička.Za mnou ve frontě stojí, spíš teda funí a koulí očima asi tak deset lidí.Nenápadně se občas otočím dozadu, rekognoskuji terén abych zjistila, jak fronta postupuje. Jen jedna věc mi jaksi nesedí. Jedna paní v křiklavé blůzce se nějak neposunuje. Co neposunuje, ještě se drze usmívá. Mám chuť něco neslušného zařvat.
Moje šťastné číslo jde na řadu, jdu tedy k přepážce. Cestou k východu míjím onu slečnu . Fronta zde žádná už není. Slečna měří asi tak metr čtyřicet a je na dva palce široká.
Je totiž z PAPÍRU.

Zážitek druhý.
Cestou z práce a do práce chodím každý den stejnou uličkou. Už asi tak patnáct let. Je zde i jeden obchůdek, který hlídá kočka. Zajímavé že jsem si jí všimla teprve ted. Zřejmě mě pouliční černé metrové kočky nezajímají. Přijdu tedy blíž a vidím, že tahle je nějaká zježená, a připravena ke skoku . Instinktivně uskočím. Podotýkám, nejsem zde sama. Přijdu blíž a kočka ve stále stejné pozici. Ani se nehne .
Je totiž VYCPANÁ.