Ne-zruční řemeslníci a jiná nemehla.

O tom, jak se nechtěně stanete osobní asistentkou nemehla řemeslníka. Říká se, že pod svícnem bývá největší tma. To sice možná ano, ale nesmí ten svícen zároveň blikat. Navíc tolik uv světel  mi připomíná osvětlení  v koncentráku.

Jen  s tím rozdílem, že se světlo netočí dokola. Jednoho krásného, vlastně pošmourného zimního  dne mi došla svatá  trpělivost / mám už z osvětlení  na temeni kolečko - asi svatotář /.  Požádala jsem tedy  majitele domu, aby někoho vyslal a vysvobodil mě tak z  onoho nepříjemného blikání  dvou  takřka rentgenových trubic. Za týden se stal zázrak a přišel pán.

 Za prvé: Přišel na můj vkus pozdě. Pak půl hodiny vybaloval patřičné nářadí,aby posléze zjistil, že mu chybí to hlavní, žebřík. Jdu tedy do kamrlku vyfasovat žebřík neb křídla pánovi prozatím nenarostla, ale mě už v mysli začinají děsivé předtuchy v očekávání věci příštích.

 Pan Matouš, jak se posléze představil, ale víc by k němu sedlo příjmení Pomrvil- dostal bojový úkol, vyšplhat cca do dvou metrů a vyměnit 2 -slovy dvě trubice: Postup je následovný, až bude nahoře odklopí víko, vyšroubuje trubice a našroubuje nové a víko zaklapne. Nějak mu ale nedochází, že někdo mu bude muset přidržet ne právě lehký poklop od  zářivek. Tento úkol bohužel padl na mě.

Nu což, řekla jsem si, ve dvou se to lépe táhne a po žebříku umí lézt každej blbec a přidržet  ho taky. Bylo půl páté, doba kdy už každý slušný člověk relaxuje doma,  jen já stojím na žebři. Matouš na mě řve: DRŽTE TEN POKLOP, ok držím poklop načež Matouš se snaží našroubovat uv lampu. Asi to dělá poprvé.

Neštastně sleduji hrozivě se viklající  poklop v mých rukou, který je opravdu pekelně těžký, asi tak těžký, že  jednu dobu ho nedrží  nikdo, takže poklop visí volnou gravitací na jednom úchytu, Matouš splašeně řve, držte ho držte ho.V této chvíli docela závidím i asistentce kouzelníka, který ji rozřeže   v bedně, ale má pořád jistotu, že ji pak  zase slepí dohromady. U Matouše si nejsem tak moc jistá.Machr kouzelník  by si se světlem určitě poradil levou zadní.Matouš nikoliv.

Teď už pro změnu visíme na žebři oba,  chytáme poklop čtyřma rukama . Měsíc se pak doslova modlím ať drží, přece jen hlavu mám jen jednu a pád na ni  by byl asi bolestivý. 

P.S.: Jestli si myslíte, že je konec tak vězte, že ještě následovalo deset minut hrůzy v podobě mých ztracených klíčů, od baráku dále od baráku ve kterém je kancl, od dveří před kanclem a od kanclu a od baráku kde bydlím,  které si Matouš spletl se svými a odnesl domů. Přišel až za týden..