Mamiíííííííííííííííííííííííííííííííííííííí, já nechci čepici!!

Aneb řekni mi, co nosiš na hlavě a já ti povím, jaký jsi. Protože jsem asi jediná, komu čepice  prostě nesluší. To by jeden nevěřil,jak taková věc jako je právě čepice! dokáže  potrápit a otrávit a dokonce i znechutit.Aspoň teda mě. 

Pan Miloslav Šimek kdysi napsal na toto téma dobrou povídku s názvem Můj první klobouk  a Moje první šaty..Ale určitě ji znáte, aspoň vkládám odkaz pro připomenutí.Nicméně, vsadila bych se, že si až tak moc nevymýšlel a mluvila z něj hořká zkušenost.

https://www.youtube.com/watch?v=OGshH0bMb8A

https://www.youtube.com/watch?v=Ff310ivNIhM

Když se ohlédnu zpět do dětství,už  tam byl asi zakopaný pes, teda vlastně nenáviděná čepka. Pamětníci mi jistě dají zapravdu, že tak třicet let dozadu nebyly  dvacetistupňové mrazy žádnou vyjímkou. Bývaly uhelné prázdniny a týden volna.

Ochránit   uši před upadnutím měla právě čepice. Měla. Když jsem chodila ještě do školky a byly v zimě třeskuté mrazy a ony fakt tehdy byly, zatímco dnes se strašně  divíme trapným pěti stupňům pod nulou. Živě si pamatuji, jak mi mamka natírala tváře  Niveou,  aby neomrzly, ale dodnes mám pocit, že to mělo spíše opačný efekt. Tak rudé tváře od mrazu navíc s vyrážkou jsem  pak  naštěstí už nikdy neviděla. Čepici jsem měla klasickou s bambulí s takovými těmi pletenými třásněmi, které jsme samozřejmě s kolegou ze školky o poledním klidu vytahovali, takže byla pak pěkně opelichaná.

A aby to nebylo málo,  jako jediná jsem nosila brýle. Ony už ty brýle samy o sobě byly docela průšvih, byly na drátek a tehdy se móda jaksi neřešila, takže se k tomu narazila čepice a rukavice na gumu, aby se neztratily a hurá do školky. Ovšem  rostoucím věkem a hlavně tím, jak jsem rostla, nosila jsem bohužel  stále tytéž rukavice, mamce totiž jaksi nedocházelo že v nich hrozilo možná i oběšení. Tělo rostlo  do výšky,  ale šňůra s rukavicemi bohužel už ne.

Když jsem chodila na střední, nosila  jsem ručně pletenou čepku a na nohách  návleky a neřešila jsem jak vypadám, než jsem se zhrozila v jedné výkladní skříni    .Ještě k tomu byly jako doplněk  moderní důchodky.

 A brýle samozřejmě, už bez drátku.  A bylo vybíleno, Kdo neměl důchodky byl outsider.

Psal se rok  1986 to si prosím pěkně pamatuji doteď. A stejně to byly hezké zimy, často půlmetru sněhové nadílky a pravá zima se sněhulákem ze sněhu a..................................čepicí  :-)