Máme rádi pohádky - ty pravé, české.

Nevím jak vy, ale pro mě je v době štědrovečerní večeře povinnost kouknout na pohádku. Ale ne jen tak ledajakou, zkrátka tu tradiční českou, bez které se neobejdou žádné Vánoce.   Abyste se mi tu nepohádali, dám vám k hlasování tři.

Ty, které mám v oblibě já. Tak schválně. Není to tak těžké uhádnout. Tři oříšky, Sůl nad zlato a s Čerty nejsou žerty. Pro mě svatá trojice, bez které si nedokážu představit žádné pořádné  Vánoce. Nikdy jsem neviděla Princeznu ze mlejna a jiné novější, které přišly po nich,  zkrátka mi tam něco vadí.Herecké obsazení nebo něco zkrátka nesedí.

Možná je to tím, že na oné trojici pohádek jsem vyrůstala jako dítě a jiné tenkrát kromě Mrazíka a Princezny se zlatou hvězdou,  nebyly. Možná je to tím, že nechci měnit své zvyky.Nedávno jsem viděla videa, kde hovořili režiséři přímo o radostech i stratech natáčení, jak se potýkali s nedostatkem sněhu, který nahradili  ledem z rybí mrazírny, který se postupně rozkládal a nehorázně smrděl. Takže si herci asi parádně užili. Na kvalitě filmu to ovšem není absolutně poznat.

Nejvíc mě pobavilo vyprávění pana Vorlíčka, která se svěřil s historkou z norského Osla, kam jej pozval místní režisér s myšlenkou norské verze Popelky. Pan Vorlíček to komentuje slovy: ˇ"Tak jsem si udělal projíždku po tom Oslu a zastavil před jednou dívčí školou, a když jsem tam tak z auta pozoroval ty vybledlé  zubaté Nornice,  řekl jsem si pro sebe Tak z těchhle  já Popelku neudělám , ani kdybych se zbláznil."Zlatá Libuška.

A která je ta vaše vánoční?.:-)